Aktuálně
Umění portrétu v přirozeném světle – Monica Ramsza
V měsíci lednu přinášíme online rozhovor s fotografkou Monicou Ramsza. Monika se ve své tvorbě zaměřuje především na portrétní fotografii, koncertní fotografii a reportáž. Specializuje se především na dětské portréty, koncertní fotografii a portréty žen a mužů. Portrétní fotografie je podle fotografky žánr, který vyžaduje především trpělivost, rozvahu a schopnost vcítit se do fotografovaného objektu. Zachytit osobnost člověka, podívat se jeho očima do jeho duše, je neuvěřitelně náročné. Pro fotografku je nejdůležitější správná komunikace s modelem, precizní příprava scény a následné zachycení tohoto jedinečného okamžiku fotografií. Je známá především svou prací s přirozeným světlem. Vystudovala Pedagogickou a výtvarnou fakultu v Polsku. Spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi z uměleckého světa. Je také členkou České federace fotografického umění a vyhrála řadu mezinárodních fotografických soutěží. Je držitelkou mezinárodního titulu cMaster of Light (cMoL) Canada, který získala za řadu významných ocenění v oblasti fotografie. Její fotografie lze vidět ve Vogue Italia – je jednou z vybraných fotografů Vogue, fotografických časopisech a dalších. Již léta se také úspěšně věnuje produkci umělecké a reklamní fotografie. Věnuje se fotografování, výuce, vzdělávání a produkci v oblasti fotografie a umění obecně. V minulosti vedla fotografické workshopy. Pro sólové album vytvořila sérii portrétů Natalie Niemen.
Vaše portréty působí téměř snově – odkud pocházejí lidé znázorněni na Vašich fotografiích? Modely pro své originální projekty si vybírám podle velmi specifických kritérií. Ráda je nacházím v běžném životě. Sedíme v kavárně, povídáme si a najednou si všimnu někoho, kdo má to podstatné cosi. Může to být kouzlo tkvící v jejich ladném či specifickém pohybu, gestech nebo způsobu, jakým mluví. Někdy to mohou být jemné nuance, jindy jsou to zrzavé vlasy nebo úsměv Mony Lisy. U žen je to taková druhotná krása, kterou prostě nelze ignorovat. Pak k nim přistoupím, vysvětlím jim, co dělám, a ukážu jim své fotografie. Lidé téměř vždy souhlasí a já poté mohu vytvořit fotografie, které považuji za velmi dobré. Ale toto je pouze začátek dlouhého a složitého procesu, než přistoupíme k samotnému procesu fotografování. Podotýkám, že zde nehraje roli, zda je model či modelka na pomyslném vrcholu kategorie obecné líbivosti. Jde zde především o duši.
Ve Vaší tvorbě často zmiňujete pojem „duše“. Můžete přiblížit, co si pod tímto pojmem v kontextu fotografie představujete? Především jde o duši. Protože fotografie skutečně odhaluje vnitřní svět portrétovaných osob. Pokud je v člověku něco pozoruhodného, fotografie může být dobrá. Je to právě duše, která jej činí fotogenickým. Samozřejmě za tím také stojí znalost oboru.
Je tedy úkolem fotografa nejdříve odhalit duši portrétované osoby, než stisknete spoušť? Přesně tak! Děje se to na velmi přirozené úrovni, během rozhovoru, který probíhá ve velmi příjemné atmosféře. Portrétní fotografie je žánr, který vyžaduje především trpělivost, klid a schopnost vstoupit do světa fotografovaného – objevit jeho duši… vrstvu po vrstvě, takříkajíc. Zachytit osobnost člověka, schopnost vidět jeho duši pohledem do jeho očí, je neuvěřitelně těžké. Pro mě je nejdůležitější komunikace s modelem, precizní příprava scény, a nakonec zachycení toho jedinečného okamžiku fotografií. Každý portrét vypráví jiný příběh, ale spojuje je stejný princip: autenticita bez přetvářky. Neinscenuji, nevelím. Spíše tiše pozoruji a čekám na chvíli, kdy světlo i výraz člověka souzní. Atmosféra je velmi důležitá. Je to to, co v nás vyvolává stejné emoce, kdykoli se díváme na danou fotografii. Také nerada komentuji své fotografie. Když se dívám na fotografie, které jsem pořídila, i po letech cítím stejné emoce, stejnou atmosféru, která panovala během fotografování. Pokud někdo v mých fotografiích vidí to, co v nich vidím já, a pokud já dokážu tytéž emoce zprostředkovat, pak je to podle mého názoru nejkrásnější a nejvěrnější poselství – pokud jde o umění a jeho cíle. Zakládám si na tom, aby mé fotografie nebyly negativní a nezprostředkovávaly divákovi žádnou bolest ani negativní emoce. Umění má tu moc dovolit nám zapomenout na těžké životní okamžiky, které právě prožíváme. Tak proč ho o tuto základní výsadu připravit?
Takže, jde spíše o krásu než o realitu? Rozhodně ne. Fotografuji realitu, ale vědomě volím pozitivní realitu. Všechno, včetně emocí, je autentické a upřímné. Nehrajeme si s celou škálou nálad a emocí. Musíme být bdělí a zachytit ty krátké, pozoruhodné okamžiky, momentky, které se objeví a stojí za to je zachytit světlem. Fotografie je záznamem světla. A světlo může být i přirozené, může být koneckonců skutečné. Téměř vždy používám přirozené světlo – tedy skutečné světlo. Při fotografování autorských projektů nepoužívám umělé světlo. Používám denní světlo a celý proces mu podřizuji. Kontroluji předpověď počasí, volím správnou denní dobu. Přípravě scény věnuji spoustu času a úsilí. Kolik do kořenů, tolik do koruny. Postprodukce pak může být méně časově náročná. Fotografie je dřina, ale nádherná a smysluplná. Baví mně rukopisy některých fotografů, jejich rozpoznatelnost a pohled na svět.
Vaší doménou je práce s přirozeným světlem. Co Vás k tomu vede a co v něm nacházíte oproti umělému osvětlení? Přirozené světlo má duši. Každý paprsek, každý odlesk, i každý stín vypráví vlastní příběh. Když pracuji s přirozeným světlem, musím být pozorná, přítomná a otevřená tomu, co mi daný okamžik nabízí. Moje práce se vyznačuje jemností a opravdovostí. Hledám emocionální hloubku a přirozenou atmosféru. Ať už fotografuji portréty, svatby či koncerty, vždy se snažím zachytit světlo tak, jak skutečně dopadá – bez přehnaných retuší a umělých zásahů. Fotografování s přirozeným světlem vyžaduje trpělivost a schopnost reagovat na proměnlivé podmínky. Slunce se může schovat za mraky, světlo se mění z minuty na minutu – ale právě v tom spočívá kouzlo. Každé světlo má jiný charakter. Ranní světlo je měkké a poetické, polední je ostré a dramatické, a to večerní má v sobě melancholii. V mém přístupu se odráží i filozofie minimalismu – méně techniky, více intuice. Často pracuji jen s fotoaparátem a pár objektivy. Výsledkem jsou snímky, které působí přirozeně a opravdově – bez umělého lesku, ale s atmosférou, která diváka vtáhne. V době, kdy digitální technologie dokážou vytvořit dokonalé snímky i z těch nejběžnějších scén, se vydávám opačnou cestou. Ve své práci se záměrně vyhýbám umělému osvětlení a spoléhám na přirozené světlo – proměnlivé, někdy nevyzpytatelné, ale vždy opravdové. Přirozené světlo je pro mě jako živý organismus. Každý den se chová jinak – někdy je jemné a měkké, jindy ostré a kontrastní. Ale právě to mě fascinuje. Učí mě vnímat svět v detailech a reagovat na přítomný okamžik. Pro mne není světlo jen prostředkem, ale samotným vypravěčem příběhů. Když světlo pochopíte, pochopíte i emoce, které nese. A ty jsou základem každé dobré fotografie. Každý snímek je dialogem mezi mnou a světlem, mezi člověkem a okamžikem. Když pracuji s přirozeným světlem, nemohu nic uspěchat. Někdy čekám, dokud se nenajde ta pravá chvíle. A pak – často v několika vteřinách – se všechno spojí. Světlo, výraz, emoce. Cvak a je to, tam končí mé tvůrčí napětí. Když najdu správné světlo, mám pocit, že všechno ostatní není důležité.
Vaše práce je velmi osobitá. Dá se i přesto říci, že existuje určité „tajemství“ nebo specifický přístup, který definuje Váš styl? V jednoduchosti, tichu a světle, které si nelze přivlastnit – jen zachytit v ten správný okamžik. Na rozdíl od mnoha komerčních portrétů, které procházejí výraznou postprodukcí, se snažím o zachování přirozenosti. Na fotografiích zůstávají drobné nedokonalosti – vrásky, stíny pod očima, pramínek vlasů mimo řadu. To všechno k člověku patří a vypráví jedinečný příběh.
Jako autorka, která se pohybuje na pomezí výtvarné fotografie a komerční sféry – jak balancujete mezi vlastní uměleckou vizí a očekáváními trhu či klientů? Fotografie je jazykem, který dokáže vyprávět příběhy beze slov. Je však zároveň produktem – něčím, co lze prodat, objednat, spotřebovat. Fotograf, který se pohybuje mezi těmito dvěma světy, stojí neustále na tenké hranici mezi autorskou vizí a komerční realitou. Je to balanc, v němž se střetává svoboda s nutností, idealismus s pragmatismem, touha po výrazu s tlakem na výkon. Umělecká fotografie vyrůstá z potřeby sdělit něco osobního, subjektivního, často i nepochopitelného. Umělec hledá pravdu, nikoli líbivost. Zkoumá svět skrze světlo, ticho, tělo, strukturu. V takové tvorbě nejde o to, co „se prodá“, ale o to, co má být řečeno – byť by to mělo být neprodejné. Jako umělecká fotografka se dotýkám hranic reality, testuji vnímání, a nahlížím na běžné věci z neobvyklého úhlu. Trh však žádá něco jiného. Zadavatelé chtějí jasné výsledky, předvídatelné kvality a obrazy, které podporují značku či produkt. Komerční fotografie je často o kompromisu – o nalezení rovnováhy mezi estetikou a účelností. Zde nejsem zcela svobodným autorem, ale tlumočníkem cizí vize. I přesto mohu do své práce vložit rukopis, cit pro detail a originalitu, která odlišuje dobrého řemeslníka od skutečného tvůrce. Tento rozpor nemusí být nutně destruktivní. Naopak – může být plodným napětím, který mně posouvá vpřed. Komerční práce učí disciplíně, technické zdatnosti a komunikaci s publikem; volná tvorba zase udržuje autenticitu a smysl pro riziko. Proto si vytvářím dva paralelní světy: jeden živí tělo, druhý duši. Daří se mi oba póly propojit. Nebojím se přenést svou autorskou estetiku i do komerčního prostředí, mohu si tak vytvářet výrazný styl, jenž se stane poznávacím znamením. Nečiním tak ale vždy. Občas vědomě odděluji svou „komerční masku“ od osobní tvorby, abych si uchovala prostor pro experiment a svobodu.
Nakonec se však stále vracíme k základní otázce: komu fotograf skutečně slouží – sobě, klientovi, nebo divákovi? Odpověď není jednoznačná. Možná právě v této nejistotě, v onom neustálém překlápění mezi svobodou a nutností, se rodí skutečné umění. Umělec, který se naučí v tomto prostoru dýchat, zůstává nezávislý – ne proto, že by ignoroval trh, ale protože ho dokáže přetavit ve vlastní jazyk.
Vaše dílo má výraznou výtvarnou i technickou kvalitu. Plánujete v nejbližší době výstavní projekt, který byste ráda představila veřejnosti? Ano, připravuji. V novém roce připravuji několik výstav. Z nichž jedna se koná ve Varšavě – je pokračováním úspěšné série „Portrait“. Také pracuji nad výstavou v jedné z asijských zemí. Dále mám ve fázi realizace krásný ucelený projekt, který vystřídá výše zmíněnou sérii „Portrait“. Podrobnosti ještě nechci zveřejňovat. Ze zásady ohlašuji výstavy či nové projekty až je vše dojednáno, podepsáno a hotovo. Jsem přesvědčena o tom, že úspěch má rád ticho.
Jste členkou Asociace profesionálních fotografů APF ČR. Co pro Vás tato profesní platforma znamená a jaký přínos v ní osobně spatřujete? Členství v Asociaci profesionálních fotografů APF mi přináší především zázemí a jistotu. Mám přístup k průběžnému vzdělávání, mohu konzultovat právní i autorské otázky a opírat se o ověřené profesní standardy. Velkou hodnotu má pro mě také komunita – možnost sdílet zkušenosti s kolegy, navazovat spolupráce a vzájemně se profesně posouvat. V neposlední řadě členství zvyšuje mou důvěryhodnost vůči klientům.
Děkujeme za rozhovor i za vaši inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora