Aktuálně
Richard Horák – Cesta za vlastním viděním
Dnes vám v rámci série rozhovorů s členy Asociace profesionálních fotografů ČR přinášíme setkání s Richardem Horákem, MQEP – fotografem, jehož tvorba je dlouhodobě spjatá s městem, světlem a tichým pozorováním reality. Jeho snímky Prahy i krajiny nejsou pouhým záznamem místa, ale vizuálním svědectvím o atmosféře, rytmu a proměnlivosti světa kolem nás. Richard Horák patří k autorům, kteří trpělivostí, řemeslnou precizností a citem pro okamžik dokážou vytvořit obraz s hlubokým vnitřním klidem.
Richarde, vaše jméno je dlouhodobě spojeno s Prahou. Co pro vás znamená fotografovat právě toto město? Praha je pro mě domovem v tom nejhlubším slova smyslu. Znám ji od narození, ale zároveň mám pocit, že ji stále znovu objevuji. Každý den, každé roční období, každé světlo jí dává jinou tvář. Nejvíc mě baví chvíle, kdy město ještě spí – brzké ráno, mlha, déšť, téměř prázdné ulice. V těch momentech Praha ztichne a dovolí mi ji vnímat bez ruchu a nánosu každodennosti. „Fotografuji město ve chvílích, kdy se nadechuje. Tehdy je nejupřímnější.“
Jak důležitá je pro vás před samotným focením příprava? Je naprosto zásadní. Naučil jsem se jít „pro jednu fotografii“. Samozřejmě jich vznikne víc, ale už dopředu vím, co chci vytvořit. Dělám si rešerše, hledám vhodné místo, přemýšlím nad úhlem pohledu, světlem, objektivem. Když jsem fotil například orchestr nebo skupinové portréty, posílal jsem účastníkům instrukce předem, aby všichni věděli, co je čeká. Díky tomu jsme pak byli efektivní a výsledek byl lepší.
Vaše fotografie jsou silně založené na práci se světlem. Jakou roli ve vaší tvorbě hraje? Světlo je pro mě naprosto zásadní. Není to jen technický prvek, ale nositel emocí. Určuje náladu, rytmus i význam fotografie. Často čekám než se světlo potká s místem tak, jak si představuji. Nehoním se za dokonalostí, ale za atmosférou, která má sílu zůstat v paměti. Proto vyhledávám specifické podmínky: mlhu, déšť, bouřku, dramatickou oblohu.
Často fotíte, jak sám říkáte ve specifických podmínkách. Co vás na tom přitahuje? Možná právě to nepohodlí. Tyto podmínky mě nutí zpomalit, soustředit se a být přítomný. V nepřízni počasí se město i krajina chovají jinak – jsou syrovější, opravdovější. A přesně tam nacházím inspiraci. „Když je všechno příliš dokonalé, fotografie ztrácí napětí.“
Již dříve jste zmiňoval, že jste samouk. Jak vás tato cesta formovala jako autora? Byla to dlouhá a někdy složitá cesta, ale nelituji jí. Naučila mě pokoře a trpělivosti. Fotografii jsem se učil pozorováním, chybami a inspirací u jiných autorů. Myslím, že právě samostatné hledání mě přivedlo k vlastnímu vizuálnímu jazyku.
Jaký máte vztah k technice? Je pro vás zásadní? Technika je nástroj, nic víc. Fotil jsem postupně na různé přístroje a objektivy, ale dnes vím, že důležitější než mít nejlepší techniku je mít dobré vidění. Znám fotografy, kteří fotí celý život jedním objektivem a dělají skvělé snímky. Není to o tom, co máte v brašně, ale co máte v hlavě a v očích.
Jste držitelem titulu Master Qualified European Photographer. Co pro vás tento titul znamená? Je to především potvrzení dlouhodobé práce. Neberu ho jako cíl, ale jako milník. MQEP vnímám jako závazek – udržet kvalitu, být poctivý k řemeslu a dál se posouvat. Zároveň je to i silný signál v mezinárodním kontextu, že fotografie z České republiky má co nabídnout.
Jak vnímáte dnešní fotografickou scénu, kde fotografuje téměř každý? Fotografie je dnes dostupná všem, což je skvělé. Zároveň to ale klade vyšší nároky na autenticitu a kvalitu. Nestačí jen technicky správný snímek. Důležité je mít názor, trpělivost a schopnost dlouhodobě pracovat na vlastním stylu.
Věnujete se také komunitnímu životu fotografů. Proč je podle vás důležité se setkávat? Fotografie není jen o samotě. Komunita je strašně důležitá. Setkávat se, chodit na vernisáže, diskutovat, inspirovat se. Já sám se pravidelně scházím s dalšími fotografy, pořádáme setkání, sdílíme zkušenosti. Sociální sítě tohle nenahradí. Osobní kontakt je nenahraditelný a posouvá vás dál.
Co byste poradil mladým fotografům, kteří se chtějí zlepšit? Fotit, fotit a znovu fotit. Učit se, dívat se kolem sebe, zkoušet, chybovat. Ale hlavně – mít vášeň. Pokud vás to nebaví, dělejte raději něco jiného. Fotografie vyžaduje čas, energii a vnitřní zaujetí. A taky pokoru – pořád se učit, celý život.
Jste členem Asociace profesionálních fotografů ČR. Co pro vás toto členství znamená? Vnímám APF jako důležitou profesní platformu. Měla by dávat fotografii prestiž, podporovat kvalitní autory a vytvářet prostor pro setkávání. Myslím si, že je důležité, aby byli fotografové hrdí na to, že jsou její součástí.
Děkujeme za rozhovor i za vaši inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora