Rozhovory
Valdemar Bednarz – Fotografii je potřeba dělat především s radostí
K rozhovoru přichází Valdemar Bednarz po noční směně. Profesně je spojený se železnicí a právě se zaškoluje na vice systémové lokomotivy Vectron. . S úsměvem to přirovnává k okamžiku, kdy do fotografie vstoupila AI a změnila pravidla hry. Fotografie ho přitom provází téměř celý život. Je členem Valda Bros a Šedé zóny.
Začínal jako dítě ve sklepě s červeně nabarvenou žárovkou, školním fotografickém kroužku, dvouletém studiu na lidové konzervatoře v Ostravě pod vedením Jakuba Kožiala a jedním rokem ve Fotogenii v Brně. Dnes má za sebou studium na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, výstavy, dlouhodobé dokumentární soubory i roky strávené fotografováním koncertů a hudebních festivalů. Vedle toho sleduje proměny rodného Slezska, fotografuje mladé šachisty, kterých je dlouholetý trenér. Ve volných chvílích se vrací ke starým analogovým materiálům, u nichž nikdy přesně neví, jak výsledný obraz dopadne.
Právě tahle kombinace systematičnosti a náhody je pro jeho práci charakteristická. Bednarz nepotřebuje fotografii za každou cenu povyšovat na něco vznešeného. Důležité je pro něj dívat se, vydržet u tématu dokud nejsou vyčerpány všechny možnosti a mít hlavně z fotografování radost. Třeba i ve chvíli, kdy na druhém konci světa objeví další mobilní toaletu do svého nekonečného souboru Toistory.
Fotografie vás provází prakticky od dětství. Kde to celé začalo?
Doma. Otec si v roce 1965 za novomanželskou půjčku koupil fotoaparát Exa 500 a k tomu tři objektivy. Fotografie u nás byla úplně běžnou součástí života. Fotky jsme si sami dělali v koupelně, tak jako každá druhá rodina. Máma fotila taky, expozimetr neřešila, říkala mi, jednu scénu vždy vyfoť třikrát svítí slunce dej clonu osm, je zataženo nastav clonu čtyři a pro jistotu ještě další snímek na pět celých šest. Ve druhé třídě jsem už měl fotoaparát Cortinu 6 × 6 a potom sovětskou Smenu a s kamarádem jsme si ve sklepě vyráběli kontaktní fotografie. Žárovku jsme si nabarvili temperou na červeno a takhle jsme začínali.
Později jsem chodil na základní škole do fotografického kroužku, kde jsme filmy vyvolávali a fotografie dělali klasickou cestou. Vedle šachů to pro mě tehdy byla hlavně zábava a koníček.
Co vás na fotografii přitahovalo? Potřeba něco uchovat, nebo možnost prostřednictvím obrazu něco říct?
Asi obojí. Je tam potřeba zaznamenat určitý okamžik a něco uchovat, ale zároveň je fotografie způsob, jak se člověk může vyjádřit. Nikdy jsem to od sebe úplně neodděloval.
Ve vašem archivu jsou fotografie staré několik desetiletí, například ze Sýrie nebo Íránu. Mění se pro vás s odstupem času jejich význam?
Určitě. Svět se mění neuvěřitelně rychle. Člověk někam přijede po několika letech a místo už vypadá úplně jinak. Před třiceti lety měla vesnice Wadi Musa v Jordánsku pár penzionů, do skalního města Petry jsme lezli po skalách. Dnes je Wadi Musa osmitisícové město. Přístupové cesty hlídá pouštní policie.
Když jsme kdysi cestovali po Íránu, měl jsem díky kamarádce na ambasádě vízum na celý měsíc, takže jsme projeli zemi prakticky od severu až na jih. Lidé, které jsme potkávali, byli úplně normální a jejich soukromý život byl často jiný než to, co člověk viděl na ulici. Bylo to podobné jak u nás za totality. Když dnes ta místa sleduji ve zprávách, je zvláštní vědět, že jsem tam kdysi chodil a fotografoval. Třeba ostrov Hormoz, o kterém neměla spousty lidí ani tušení, že existuje.
Je ve vašem archivu snímek, který pro vás získal skutečný význam až po letech?
Napadá mě fotografie nádraží v Damašku z roku 1995. Tehdy jsem vlastně ani pořádně nevěděl, co fotografuji. Myslel jsem si, že jde o normální nádraží,odkud pojedeme vlakem až do Wadi Ram a až později jsem pochopil jeho historický kontext a souvislost se starou Hidžázskou železnicí, která vedla z Damašku do Mediny. Byl jsem u ní od té doby několikrát a projel vedle ní až do Mediny. Mimochodem celou cestu až k hranicím Turecka a Sýrie jsme jeli vlakem několik dní, potom zase zpět.
Fotografie z Damašku je přesně situace, kdy něco vyfotíte a význam fotografie se vám začne otevírat až o mnoho let později. V době bez dnešního internetu člověk řadu informací jednoduše neměl.
Z cest se vraťme domů, do Slezska. Dlouhodobě fotografujete Orlovou, staré šachty a průmyslovou krajinu. Proč se k ní stále vracíte?
Je to prostředí, ve kterém žiju a které znám. Fotografuju ho různými způsoby – na kinofilm, digitálně i na staré materiály. Nemám stanovené, že určitý projekt musí vznikat jednou technikou. Použiju to, co mi v danou chvíli k tématu sedí.
U souboru Smutná krajina jste sáhl po několik desítek let starých filmech ORWO. Jak ten nápad vznikl?
Vlastně docela náhodou. Koupil jsem na Aukru několik stovek starých filmů ORWO – diapozitivy i klasické barevné filmy – a dostal jsem k nim také původní vývojky. Začal jsem si s tím hrát a naučil jsem se ty materiály vyvolávat.
Výsledek byl hodně nejistý. Některý film vyšel, jiný vůbec. Byla to v podstatě loterie. A právě na Karvinsko, Třinecko a staré šachty mi to začalo fungovat.
Obraz má kvůli starému materiálu barevné posuny, chyby a určitou narušenost. Dá se říct, že se samotný materiál stal metaforou poznamenané průmyslové krajiny?
Dá. Nebyl to od prvního okamžiku přesně připravený koncept. Spíš se to postupně vyvinulo. Tak to u fotografie často mám. Něco začnete dělat, sledujete výsledky a teprve postupně zjistíte, kam vás to vede. Ještě několik těch starých vývojek mám, takže se k tomu projektu chci vrátit a dokončit ho.
Úplně jiným světem jsou vaše koncertní fotografie. Jak jste se k nim dostal?
Opět trochu náhodou. Kamarád fotil koncerty a já jsem mu záviděl, že se na ně dostane zadarmo. On mi zase záviděl moje výhody na železnici. Tak jsme si to tak trochu vzájemně záviděli a on mi nakonec domluvil možnost koncerty fotografovat, já mu bohužel jízdy zadarmo vlakem ne.
Začal jsem punkovými koncerty, fotografoval jsem pro několik lidí a časopisů a postupně se dostal k festivalům.
A mezi nimi k Obscene Extreme, který se nakonec stal samostatným autorským souborem.
Ano. Zpočátku jsem ho fotografoval podobně jako jiné koncerty. Pak jsme ve škole dostali zadání fotografovat určitou sociální skupinu. Nechtělo se mi vymýšlet něco umělého, takže jsem přinesl fotografie z koncertů a chtěl jsem mít klid.
Dita Pepe a Roman Franc, kteří nás v tom předmětu vedli, v tom něco viděli. Začal se dělat výběr a nakonec z toho vznikla výstava. Nejprve v Olomouci, později v Ostravě a následovaly další prezentace.
Na fotografiích vidíme extrémní hudbu, tetování, masky, fyzickou divokost. Jaký je ale Obscene Extreme ve skutečnosti?
Hudebně je to opravdu extrém. Grind a další velmi tvrdé žánry. Doma bych tu hudbu asi poslouchat nedokázal, ale koncerty jsou výborné.
A hlavně jsou výborní lidé. Velká část návštěvníků přijíždí ze zahraničí a atmosféra je úplně jiná, než by člověk podle vzhledu účastníků čekal. Lidé mohou působit velmi drsně, ale ve skutečnosti je to jedno z nejmilejších a nejpřátelštějších setkání, která znám.
Navíc je celý festival spojený s veganskou kulturou a občerstvením. Ten kontrast mě baví – extrémně tvrdá hudba a zároveň velmi přátelské prostředí.
Takže váš soubor vlastně není primárně o hudbě?
Postupně je stále víc o lidech. Hudba je prostředí, ve kterém se to odehrává, ale podstatná je komunita, setkávání a určitá svoboda.
Právě proto mě časem začalo víc zajímat to, co se děje mezi lidmi, než samotné kapely na pódiu.
Studium na Institutu tvůrčí fotografie jste dokončil až po pěti letech. Co vám škola dala?
Pro mě je důležitý hlavně ten proces. Být mezi lidmi, komunikovat, vidět jiné práce, poslouchat názory. Samotný titul není to hlavní.
Teď jsem dokončil bakalářské studium a v době našeho rozhovoru mě čekají přijímací zkoušky do magisterského programu. Rád bych pokračoval, uvidíme jak to vše dopadne.
Jste také členem fotografické skupiny Šedá zóna. Je pro vás důležité nebýt ve fotografii sám?
Určitě. Šedá zóna vznikla z lidí, kteří se potkali na ITF v jednom ročníku. Je nás celkem čtrnácti – Češi, Poláci, Slovenka . Společně vystavujeme a snažíme se, aby naše práce žila i mimo školu.
Měli jsme výstavy například v Galérii Díra v Ostravě nebo Slavonicích a účastnili jsme se také několikrát Paradajs foto, festivalu na Slovensku. Jinak jsem ještě členem spolku Valda Bros. Pro mě je důležité něco dělat, potkávat se a mít kolem sebe lidi, kteří fotografii řeší podobně intenzivně.
Vedle fotografie se dlouhodobě věnujete také šachům. Vidíte mezi šachem a fotografií nějakou spojitost?
Pro mě jsou si vlastně velmi podobné. V obou případech se často mluví o talentu, ale podle mě není talent to nejdůležitější.
Mnohem důležitější je práce, píle a schopnost jít do věci do hloubky. Když se něčemu opravdu věnujete a děláte to pořádně, postupně se někam dostanete. Platí to v šachu i ve fotografii, vlastně ve všem.
Takže nevěříte na představu fotografa, který má jednoduše vrozený „dar vidět“?
Talent tam samozřejmě nějaký je, ale jeho význam bych nepřeceňoval. Podstatnější je, jestli je člověk ochoten fotografii věnovat čas. Dívat se, pracovat, vracet se k věcem a pokračovat.
Do fotografie dnes velmi rychle vstupuje umělá inteligence a technicky dokonalý obraz lze vytvořit stále snadněji. Může to podle vás naopak zvýšit hodnotu klasické fotografie a osobního dokumentu?
Myslím, že ano. Věci se vracejí. Vrátily se vinylové desky a podobně se vrací zájem o film a analogovou fotografii.
Je vidět, že počet lidí fotografujících na film zase roste, přestože to stojí peníze. Ale fotografie stála peníze vždycky. Filmy i samotné fotografie byly drahé i dřív.
Myslím, že klasický způsob práce bude mít pořád svůj význam. Možná právě proto, že dokonale vypadající obraz bude možné vytvořit velmi jednoduše.
Co byste dnes doporučil mladému fotografovi, který chce svou práci někam posunout?
Asi především pokoru. Nebát se neúspěchu a jít si vlastní cestou, i když vám někdo říká, že to není dobře, nebo vás někdo kritizuje.
A hlavně bych doporučil mít z fotografie radost. Nedělat ji jen s představou, že člověk musí být slavný nebo úspěšný. Pokud máte pocit, že to, co fotografujete, má pro vás smysl, tak za tím jděte.
Vy sám máte docela dobrý příklad fotografie čistě pro radost – dlouhodobě fotografujete mobilní toalety. Proč právě je?
To vlastně žádný velký smysl nemá. A možná je to na tom právě dobré.
Když někde cestuju a vidím toitoiku, vyfotím si ji. Dokonce jsem ty fotografie přinesl na klauzury ve škole. Ty výrazy pedagogů byly perfektní. (smích)
Fotím je pořád. Když někde na procházce objevím toitoiku třeba uprostřed lesa, mám vlastně dvojitou radost – byl jsem na procházce a ještě jsem něco vyfotil. Poslední byla u La Defence v Paříži. Přesně to je pro mě jedna z podstat fotografie. Nemusí mít všechno obrovskou myšlenku. Člověk z ní může mít jednoduše radost.
Děkujeme za rozhovor a inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora
