Rozhovory
Kamila Berndorffová: Obraz musí obstát i bez dlouhého vysvětlení
Když se řekne Kamila Berndorffová , mnoha lidem se vybaví Indie, cestování a dokumentární fotografie. Její cesta k fotografii ale nezačala v dalekých zemích. Začala doma, v rodině, v červeném světle temné komory, mezi vývojkou a ustalovačem. Později se k ní přidaly cesty, dlouhé pobyty v Indii, psaní, publicistika, dokumentární projekty i dramaturgie Blatenského fotofestivalu.
V rozhovoru mluví o tom, proč se Indie stala jejím stěžejním tématem, jak si získává důvěru lidí, které fotografuje, proč je pro ni důležité fotografovat hlavou a proč regionální festival může mít ve fotografii větší sílu, než se na první pohled zdá.
Narodila jste se v Praze, ale prakticky celý život jste spojená s Blatnou. Jak se ve Vás potkává domov a cesta?
Blatná je moje domovské město. Pochází odtud moje rodina, žili tu moji rodiče i prarodiče. K cestování jsem byla vychovávaná. Samozřejmě v době komunismu, kdy jsem prožila značnou část života, to moc nešlo, ale moji rodiče cestování milovali. Matka byla kunsthistorička, otec lékárník. Veškeré jejich dovolené a moje prázdniny byly o cestování, i když pouze do míst, kam to tehdy bylo možné, to znamená do zemí tehdejšího východního bloku.
Cestovali jsme tehdy velmi skromně. Spali jsme třeba vedle auta v příkopu, na místech, kde si dnes neumím představit, že by byl někdo ochotný složit hlavu. Tak jsem byla vychována, a proto mi nevadí nedostatek pohodlí, nestresuje mě, že nevím, kde budu spát nebo co budu jíst… Umím si vystačit s malými prostředky a díky tomu můžu cestovat do nedostupnějších a někdy i dost divokých destinací.
Co byl první moment, kdy jste si řekla, že fotografie pro Vás nebude jen zájem, ale způsob života?
To zase souvisí s rodinou. Otec byl lékárník a dědeček také. Tehdy fotografie, vyvolávání a zvětšování bylo také o chemických roztocích a tak se tátova profese velmi hodila. Spolu jsme fotografovali a večer vyvolávali a zvětšovali. Už jako velmi malá holka jsem si máčela prsty ve vývojce a ustalovači a ten proces mě nesmírně fascinoval.
Jak dlouho Vám trvalo najít vlastní fotografický styl?
Hledala jsem se dlouho. Absolvovala jsem gymnázium ve Strakonicích, ale s mým kádrovým profilem tehdy nebylo možné dostat se na výtvarnou školu. Tak jsem šla pracovat do knihovny v Praze a dálkově studovala knihovnictví. Fotografie tam ale byla pořád. K dvacátým narozeninám jsem od otce dostala Pentagon Six. Velký formát, těžký přístroj. Fotografovala jsem tehdy třeba pražskou periferii, cikany na Žižově, kamarády atd… Když jsem tehdy chodila na rande, kluci byli z mé strany testovaní i podle toho, jestli jsou schopní ten Pentagon unést a jestli mají trpělivost se mnou chodit fotografovat. Pak jsem se vdala a fotografovala hlavně děti, na víc nebyl ani čas, ani energie.
Kdy jste pochopila, že právě Indie bude Vaším zásadním tématem?
S bývalým mužem jsme hodně cestovali. Pak jsme se ale rozvedli a moje dvě dcery, které byly vedené k učení se jazykům, se mi rozprchly do světa. Byly šikovné, už v šestnácti byly schopné jet někam samy, studovat v zahraničí a později tam i pracovat. Byla jsem na ně pyšná, ale najednou jsem si říkala: co budu dělat já se svým životem? Komerční fotografie mě nenaplňovala, ale něčím jsem se živit musela. Fotografovala jsem svatby, děti, školy…
Do Indie jsem jela poprvé v roce 1998 na měsíc. Pak už jsem jezdila na delší a delší dobu. Nejdřív jsem byla ráda, že jsem ty cesty vůbec přežila, protože jet na vlastní pěst bylo tehdy velmi náročné. Ale nějak mi to vždycky vyšlo. Tehdy jsem měla indického přítele a tak jsme cestovali spolu. Jemu vděčím za pochopení a znalost místní kultury.
Začala jsem o Indii psát do časopisu Lidé a země a ta spolupráce mi pomáhala finančně, protože tehdy se za fotografie a texty ještě platilo. Díky tomu jsem mohla po Indii velmi skromně cestovat tři až čtyři měsíce v roce.
Co pro Vás znamená důvěra fotografovaného člověka? Jak ji získáváte v prostředí, kde jste cizinka?
Hodně mě naučil právě můj indický přítel. Pochopila jsem, jak s Indy jednat. Moje angličtina je mizerná, ale v tom prostředí to vlastně vůbec nevadí. Možná je to někdy i dobře.
Indové se fotografují rádi, ale bohužel až moc rádi. Problém je spíš v tom, že se chtějí dívat do objektivu a pózovat. Já jsem ale chtěla dokument, ne jen fotografii člověka, který prkenně stojí. S tím jsem musela trochu bojovat.
Vím, že nesmím být při fotografování časově omezená. Nemůžu si říct, že na nějakém místě budu fotografovat dvě hodiny a dost. To nejde. Vyrostla jsem na analogu, takže i když mi teď digitál v dokumentu pomáhá, pořád fotografuji hlavou. Hodně přemýšlím a čekám. Opravdu, řada mých snímků je dny a někdy i týdny vyčekaných.
K lidem se dostávám tak, že s nimi mluvím hlavně očima. Často nerozumím tomu, co říkají, protože většina vůbec anglicky neumí. Mám takový pocit, že spíš intuitivně odhadnu, jak myslí, než co opravdu říkají. Taky už vím, kdy si co můžu dovolit. Dokážu se s nimi skamarádit. Pokouším se také dostat do jejich domácností a často se mi to daří. Pokud se dá něco takového vůbec říci, tak Indii za ta léta cestování docela znám, ale stejně vždycky každá cesta je pro mě hozenou rukavicí. Teď jsem si k Indii přidala i Bangladéš, o které jsem si myslela, že je vzhledem k historii a poloze Indii v lecčems podobná. Ale i tato země má svá specifika a to nové, často velmi dobrodružné, objevování mě opravdu baví.
Jak se Indie za posledních téměř třicet let změnila před Vaším objektivem?
Změnila se moc. Je rušnější a je vidět, že jde ekonomicky velmi nahoru. Lidé, kteří dřív chodili pěšky, dnes jezdí na kole. Ti, kteří jezdili na kole, dnes jezdí na motorce. Ti, kteří jezdili na motorce, jezdí autem. To má i negativní stránky. V Kalkatě a na řadě dalších míst jsou ulice přeplněné a je problém přejít silnici. Pravidla se tam moc neuznávají, jezdí se tak nějak živelně. Indové jsou ale opravdu skvělými řidiči. Oni poznají, jestli jsem ochotná vstoupit do silnice, nebo jestli jako Evropanka váhám a čekám na zelenou, kterou stejně nikdo nerespektuje.
Ten ruch mi dnes na Indii dost vadí. Někdy se nemůžete dostat ani tam, kam chcete. Vezmete si rikšu, ta uvízne v zácpě, tak radši zaplatíte a vystoupíte, jdete kilometry pěšky a vezmete si další.
Jsem v tomhle trochu staromilec. Ta původní, sice přelidněná, ale přece jen klidnější Indie mi vyhovovala víc. Zároveň bych ale nechtěla, aby moje fotografie byly zavádějící a aby lidé tady měli pocit, že Indie je zaostalá země. Není. Má svá pozitiva i negativa jako každá země. A já ji vlastně pořád studuji, objevuji. Nechci, aby moje fotografie klouzaly jenom po povrchu.
Existuje fotografie, kterou jste nikdy nepublikovala, protože byla příliš osobní, křehká nebo eticky složitá?
Přemýšlím…, ale asi ne. Když mi někdo řekne, že nechce být fotografovaný, okamžitě fotografii smažu, omluvím se a vzdálím. A často se stane, že když vidí, že jsem vstřícná a usmívám se, přijdou za mnou a řeknou, že by vlastně chtěli, abych je vyfotografovala.
Překvapuje mě to třeba i v muslimských rodinách. Myslela jsem si, že se muslimové nebudou chtít fotografovat, ale opak je pravdou. Fotografují se stejně rádi jako hinduisté.
Je až zvláštní, na kolika snímcích v jejich rodinných albech asi figuruji i já. Všichni se mnou chtějí obrázek. Dnes už mobilem, což mě štve, protože jim nastavení dlouho trvá. Ale říkám si: já fotografuji je, tak by nebylo fér jim říct, že oni mě fotografovat nesmí.
Vraťme se z Indie do Blatné. Od roku 2006 organizujete Blatenský fotofestival. Co Vás vedlo k tomu vytvořit fotografickou platformu právě tam?
Byla to vlastně tak trochu náhoda. Jsem členkou amatérského fotoklubu KAMFO Blatná, jehož spoluzakladatelem byl i můj otec. V roce 2006 byl členem fotoklubu také Pavel Štěrba, který studoval na ITF v Opavě. Já jsem měla mít v našem muzeu velkou výstavu Indické elementy. Pavel k tomu ve stejném termínu přidal svou výstavu a tehdejší vedení kulturního střediska ve městě projevilo zájem o nějakou další fotografickou výstavu i do zámku. Tak jsme začali hledat další autory. A přidal se i náš fotoklub s autorskou výstavou.
Pavel měl dobrý vztah s Jindřichem Štreitem, takže jsme domluvili jeho výstavu právě do zámku. Pak někdo sehnal Garika Avanesiana. A najednou jsme si řekli: vždyť to už je vlastně takový malý festival fotografie. Tenkrát to bylo hlavně o dokumentu. Přidali jsme víkendový program, pozvali autory, aby o své práci mluvili, doplnili jsme hudbu. A nečekaně přijelo obrovské množství lidí. Byli tu známí fotografové, panovala výborná atmosféra. Když jsme tu akci s fotoklubem potom hodnotili, řekli jsme si: co kdybychom to příští rok udělali znovu?
A tak vlastně vznikl Blatenský fotofestival.
Jak se festival za ta léta změnil?
Vlastně nijak zásadně. Chceme ukázat výtvarnou, nekomerční fotografii v širokém záběru. Držíme se původního konceptu, protože se osvědčil. Naštěstí stále větší měrou se vším pomáhá místní kulturní organizace. Vždycky chceme, aby vystavovali noví autoři, aby se neopakovali. To už mi dnes dělá trochu problém, protože když si vezmu, kolik výrazných autorů už v Blatné bylo, je stále těžší najít nové a ještě je zasadit do tématu.
Dvacátý ročník jsme proto udělali bez tématu. Ukázalo se, že to může být dobré, protože to dává víc možností i lidem z takzvané Otevřené scény a i mně při výběru hlavních vystavujících. Otevřená scéna má dnes daleko vyšší úroveň než před pěti nebo deseti lety. Hlásí se čím dál víc lidí. Letos jich bylo kolem sto dvaceti a my jsme schopní vystavit něco přes třicet. Z toho zájmu a úrovně mám velkou radost.
Pak je pro nás, pořadatele, samozřejmě výzva najít pro prezentaci prostory. Hlavní výstavy máme v muzeu, na zámku, v kavárně… U Otevřené scény často improvizujeme a místa hledáme. Chceme, aby si i místní lidé všimli, že jejich krásné město Blatná fotografií opravdu žije.
Jak důležitá je pro Vás komunita lidí kolem fotografie? Zásadní. Žiju tím skoro celý rok. Když jsem v Indii a zrovna nefotografuji, věnuji se hledání autorů pro festival.
Nemám žádné velké fotografické vzdělání. Absolvovala jsem Pražskou fotografickou školu, tehdy se tak ještě ani nejmenovala. Jinak jsem byla pod silným vlivem otce a do určité míry můj vkus formovaly a stále formují i fotografie Josefa Koudelky.
Proto potřebuji konzultace a setkávání. Jezdím na festivaly, sleduji autory, mluvím s lidmi kolem fotografie. Hodně mi pomáhají fotografové jako Vladimír Birgus, Josef Moucha, Tomáš Pospěch, Mirek Němeček, Jan Pohribný a další. Pro Otevřenou scénu máme více porotců, děláme průnik názorů a teprve potom vybíráme.
Co Vám členství v Asociaci profesionálních fotografů dává?
Hlavně přehled. To, že informujete o výstavách, autorech a událostech, je pro mě velmi cenné. A i když se často na ty výstavy z Blatné nebo Indie nedostanu, nastuduji si Vámi doporučované autory.
Co byste dnes poradila mladým fotografům?
V tomhle nemám úplně jasno, protože nevím, jak do fotografie zasáhne umělá inteligence. Ale pořád si myslím, že lidé by měli fotografovat hlavou. Přemýšlet o fotografii a ne jen cvakat. Nespěchat, myslet, ladit. Přemýšlet o tom, co fotografují, proč to fotografují, ale i jestli obraz obstojí bez dlouhého vysvětlení. Koncept je skvělý, je dobře, že existuje a že se mu autoři i diváci otevírají, ale pro mě, vizuála, i koncept by měl mít výtvarnou hodnotu. U Otevřené scény se nám občas stává, že text k souboru je mnohem intenzivnější než samotné fotografie. Musíme se velmi propracovávat k tomu, co máme na snímcích hledat. Na diváka kladou takové práce velké nároky. Tím ovšem nechci říci, že je to špatně.
Děkujeme za rozhovor a inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora
