Pavel MÁRA
Asociace profesionálních fotografů udělila Pavlu Márovi
ocenění Osobnost české fotografie za nejvýznamnější počin roku 2015 za
retrospektivní výstavu na Staroměstské radnici v Praze a zároveň za
knižní monografii: Pavel Mára Fotografie / Photographs 1969 – 2014.
PAVEL MÁRA (Praha, 1951) patří k výrazným
představitelům evropské fotografie. Je také již téměř dvě desetiletí
pedagogem na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.
K tomuto poslání ho přímo předurčuje jeho tvorba, která je příkladem
koncepčnosti a promyšlenosti. Podoba jeho děl často vychází z nové
interpretace možností fotografického média. Mára tvoří v sériích,
z nichž některé obdivuhodně zobrazují živý i neživý svět jako
geometrické útvary. Dosahuje toho například volbou záběrů. Nevyužívá
obvyklé techniky manipulace fotografického obrazu. Samostatnou složkou jeho
fotografií je barevnost, často výrazná, překvapující a v některých
případech nereálná. Na druhé straně Mára využívá i detailního a
uhrančivě ostrého přepisu fotografované skutečnosti. Tvorba v sériích
vylučuje náhodu, nenechává diváka na pochybách o autorově úmyslu.
Pavel Mára patřil již v sedmdesátých letech k několika málo fotografům
v Československu, kteří svoji volnou tvorbu realizovali v barvě, navíc
většinou ve velkých formátech. Z raných prací se nejvíc vryly do paměti
obrazy precizně vykreslených povrchů technických předmětů, natřených
jasnými barvami (Mechanická zátiší, 1976–84). Jsou to díla
přiřaditelná ke geometrické abstrakci v jiných oborech umění, přestože
jsou zároveň zcela konkrétní. Tento princip autor rozvíjí až dodneška.
Hlavním námětem jeho fotografií se stalo lidské tělo. Jednoduchou metodou
vznikly monumentální Triptychy aktů a portrétů z let 1990–1993. Jejich
mimořádná působivost spočívá v tušeném tajemství posunu pohledů.
Byly vytvořeny beze změny pozice modelu vertikálním posunem kamery –
podhled, pohled do očí, nadhled. Zvláštními postupy barevného svícení,
propojujícími reálná těla s nereálnou barevností, vznikly Mechanické
corpusy (1997). Nápaditá inscenace holohlavých modelů v přísně
centrální kompozici přinesla autorovi mezinárodní pozornost. Publikace je
založena na kontrapunktu barevných a černobílých fotografií, mezi něž
patří například Černé corpusy: Rodina (2001); jejich kouzelná tonalita
vznikla kombinací dvou inverzních černobílých materiálů. Negativní hlavy
(2010), realizované ve stupnici černé, šedé a bílé, jsou naopak
digitálními portréty mužského modelu, ozvláštněnými geometrickými
prvky. Celé dílo Pavla Máry má objevitelský charakter. Je silně
estetizované, ale neuklidňuje, nýbrž zneklidňuje. Do kontextu současné
postmoderní kultury se včleňuje i tím, že se realizuje až
v instalacích, připravených vždy pro určitý prostor.
Antonín Dufek