Aktuálně
Sandra Wija: Fotografie mi dala radost, smysl a lehkost
Sandra Wija je fotografka, která původně vystudovala práva a několik let i pracovala v advokacii. Na mateřské dovolené v r. 2019 začala fotit a fotografie ji zcela uchvátila. Po jejím skončení tak práva pověsila na hřebík a fotografii se věnuje naplno. Z praktického focení obsahu pro pražskou síť zmrzlináren Crème de la Crème, kterému se věnuje doposud, se vydala také na cestu volné autorské tvorby. Její autorské fotografie propojují přesnost komerční food fotografie s introspektivním, emocionálním a výtvarně silným vyjádřením.
Původně jste pracovala v advokacii. Kdy přišel moment, kdy jste si řekla, že fotografie pro Vás nebude jen koníček, ale skutečná cesta?
Vzniklo to poměrně živelně. Mám vystudovanou právnickou fakultu, složila jsem i advokátní zkoušky a několik let jsem také působila v advokacii. K fotografii jsem měla vztah vždycky, ale nikdy jsem se jí nevěnovala profesionálně. Vlastně nemůžu ani říct, že bych ji měla jako intenzivní hobby.
Zlom přišel na mateřské. Během ní už jsem tak nějak tušila, že se nechci vracet do právničiny. Bylo to časově náročné, stresující, a hlavně mě to nikdy opravdu nebavilo, neviděla jsem v tom smysl. Když jsem se pak zpětně ohlížela, došlo mi, že jsem už na gymnáziu chtěla studovat dějiny umění. Doma to ale nebylo považováno za vhodnou cestu. Oba rodiče jsou právníci, takže jsem šla nakonec také na práva. Jenže to asi nikdy nebyla moje pravá cesta.
Na mateřské se naskytla možnost fotit obsah na sociální sítě pro zmrzlinárnu Crème de la Crème. Původně jsem si myslela, že půjde jen o mobilní obsah. Začalo mě to ale hodně bavit, tak jsem chtěla zkusit i něco víc. Tak jsem se zapsala do večerní fotoškoly k Pavlu Scheuflerovi. A tam jsem fotografii propadla úplně. Návrat k právničině pak už byl nepředstavitelný. Udělala jsem si dvě rekvalifikace a z fotografie se stala věc, bez které už si svůj život neumím představit.
Co Vám fotografie dala mimo zakázky, výstavy nebo ocenění?
Určitě radost, smysl a spokojenost. Do právnické práce jsem chodila spíš přežít. Člověk si dá deset kafí, aby ten den nějak zvládl. Pro mě bylo to papírování a sezení u počítače, které je s tou profesí spojeno, utrpení. Stejně tak korporátní rutina, dress code… Vždycky jsem byla spíš kreativec, měla jsem nápady a bavila mě živá práce s lidmi. Užívala jsem si sice soudy nebo jednání s klienty, většinu času ale člověk stejně trávil u počítače. Ten nepoměr byl obrovský.
Teď, když jdu fotit, splývá mi práce s koníčkem. Je to něco, na co se těším. To je obrovská změna. V práci trávíme tolik času, že se nedá říct, že si to člověk jen odsedí. Když ho to nebaví, promarní tím velkou část života. A to já nechci. Já mám pocit, že se mi díky fotografii neskutečně zvýšila kvalita života.
Ve Vaší práci se potkávají různé fotografické žánry a činnosti. Který je pro Vás ten hlavní?
Food fotografie je určitě jeden velký okruh. Pak je tu volná tvorba, kam poslední dobou čím dál víc patří i autoportréty. Je to pro mě forma introspekce a svým způsobem i terapie. Souvisí s tím i cestovatelská fotografie, ale ne ve smyslu focení památek nebo jasných turistických pointů. Spíš si fotím momenty své duše.
Když jdu někam sama s foťákem, je to pro mě meditace. Nejde ani tolik o to, kde přesně jsem. Důležité je, že jsem sama se sebou a nechávám věci volně plynout. A potom najednou vidím i to, čeho bych si v běžném každodenním spěchu ani nevšimla.
Další velký okruh mých současných aktivit je lektorování. Asi čtvrtým rokem působím jako lektorka u FotoŠkoda. Začínala jsem přednáškou a malými workshopy na FotoŠkoda Festu. Postupně přibyly celodenní workshopy, hlavně food fotografie. Mám za sebou ale i aktové a luminografické workshopy, a to včetně několika intenzivních víkendových pobytů. Práce s lidmi mě hodně baví. Když mi pak účastníci napíšou třeba to, že se jim opět trochu pootevřela dvířka fotografie, je to pro mě krásná zpětná vazba a potvrzení toho, že dělám něco smysluplného pro lidi.
A pak je tu ještě galerie v Crème de la Crème na Národní třídě v Praze, kde organizuji výstavy. Vystavovala tam už i řada členů APF, například Jan Pohribný, Pavel Scheufler, Jiří Heller, Klára Stojaníková nebo Roman Sejkot. Lidé se mě občas ptají, proč tam někdy nevystavím i své věci. Mně by to ale přišlo trochu hloupé vystavovat v prostoru, kde mohu určit, kdo tam bude „viset“. Mnohem víc mě baví setkávat se s fotografií pro změnu zase z jiné strany – jako ten, kdo ji divákům pomohl zprostředkovat, a jako divák, dávat prostor ostatním.
Začínala jste mimo jiné zmrzlinou, což je ve food fotografii velmi náročná disciplína. Co Vás focení jídla naučilo?
Zmrzlina je dle mého názoru jedna z nejtěžších disciplín, protože času máte opravdu málo. Zmrzlina nečeká, velmi rychle taje, takže to, co před minutou vypadalo ještě fotogenicky, je po minutě už mnohem méně atraktivní. Naučilo mě to vše si předem dobře přichystat na ten správný okamžik, tedy načasování, a preciznosti, což jsou vlastnosti, které ve mně asi byly vždycky. Jsem perfekcionista, takže si myslím, že to ke mně přirozeně sedlo.
Zároveň mi to také ukázalo, že mi je bližší inscenovaná fotografie než třeba čistá reportáž. Byť jsem si udělala rekvalifikaci v oboru fotoreportér a chvíli mě reportáž hodně bavila, postupně jsem zjistila, že to nebude úplně moje disciplína. Irituje mě, když něco není tak, jak bych potřebovala. Ctím nicméně pravidla reportáže a nikdy bych reportážní fotku neupravovala tak, že tam něco přidám, smažu a podobně. Jsem ráda, když si mohu situaci zinscenovat přesně tak, aby odpovídala mé vnitřní vizi, která je zpravidla dost silná. Necítím potřebu ve své volné tvorbě zobrazovat objektivní realitu.
Food fotografie mě také naučila všímat si detailů, drobností, kompozice a samozřejmě světla. Světlo je v produktové fotografii náročná disciplína. Učila jsem se ji ještě po staru. Dnes vidím na mých workshopech, že řada lidí fotí jen mobilem a pak všechno rovnou edituje za pomocí AI. Když si pak člověk vzpomene, že jsme se učili svítit třeba láhev několika světly a softboxy, aby měla správný tvar a odlesky, je to zvláštní. Trochu mi to bere elán, ale zároveň jsem ráda, že mě to vycvičilo a že to umím ještě po staru, manuálně.
U food fotografie musí být výsledek často čistý, krásný a technicky přesný. Řešíte maximum věcí na místě, nebo až v postprodukci?
Maximum práce se snažím udělat na místě. Baví mě víc být za foťákem a v terénu než sedět u postprodukce. Samozřejmě Photoshop k tomu patří a bez něj to nejde. Beru ho jako nutnou část procesu. Na místě řeším kompozici, světlo, detaily, doplňky a rekvizity, zkrátka všechno, co lze. Když někde ukápne zmrzlina, samozřejmě ji pak vyretušuji, ale v první řadě mám po ruce vatové tyčinky a snažím se to upravit rovnou při focení. Jsem zřejmě jeden z posledních ročníků té „staré školy“, vyučená v poslední chvíli před tím, než nastoupila generativní AI a některým dovednostem „staré školy“ patrně vezme prostor k uplatnění.
Když fotíte komerční zakázku a potom volnou tvorbu, je to pořád stejná Sandra?
Do značné míry ano. Obě ty „disciplíny“ ovlivňuje stejné touha po preciznosti a snaha o vizuální krásu. Pořád je tam perfekcionismus. I ve volné tvorbě, přestože jde o introspekci, jsem se nezbavila potřeby, aby to bylo vizuálně hezké a čisté. Koncept je jedna věc, ale úplně očesaný koncept, kde už vizualita ustupuje stranou, tam jsem zatím nedospěla.
Myslím, že už mám určitý svůj vizuální jazyk, který se mou tvorbou prolíná, byť se neustále vyvíjí. Ve volné tvorbě jdu mnohem víc do hloubky. U food fotografie se držím víc při zemi, protože tam jsou zadání a funkce obrazu mnohem víc konkrétní.
Společné je dále to, že často ráda improvizuji na místě. Někdy mám fotografii dopředu přesně nakreslenou a vím, že bude tak a tak. Jindy ale přijdu jen s obecnou představou – třeba s tím, že budu fotit borůvkovou zmrzlinu, koupím borůvky a začnu to stavět až podle aktuální nálady, světla a situace. Totéž mám ve volné tvorbě. Někdy přesně vidím výsledný obraz v hlavě, a to do těch nejmenších detailů, jindy vezmu foťák, světla, rekvizity, vyrazím na lokaci a nechám to plynout.
Vaše volná tvorba má silnou atmosféru. Objevuje se v ní ženská figura, světlo, stín i tajemství. Co je pro Vás při vzniku silné fotografie nejdůležitější?
Začátek je většinou nějaká emoce. Chci ji zachytit a ztvárnit. I proto jsem se v poslední době částečně přesunula od modelek k autoportrétům. Někdy je ta emoce tak silně moje, že potřebuji být na té fotografii já sama. Modelka může sice emoci vystihnout výborně, ale někdy mám pocit, že je skoro až nepatřičné vkládat do ní něco, co je bytostně moje. Těžko se to vysvětluje. Ale mám pocit, že když je ta emoce moje, dokážu ji sama na sobě často odprezentovat nejpravdivěji. Pak to má i terapeutický přesah pro mě osobně.
Hodně mě také inspiruje výtvarné umění. Konkrétně třeba český surrealismus, který miluji už do dob gymnázia. A hudba. Často se mi například stane, že slyším písničku, která ve mně zarezonuje a vyvolá naprosto konkrétní emoci a obraz. Někdy mě to úplně zasáhne. Nápady si zapisuji do mobilu, nebo kreslím do malého sešitu, který mívám stále u sebe.
Hudbu pak často přidávám i k fotografiím na Instagram. Snažím se vytvořit ucelený příběh – fotka, název, caption a hudba. Nechci, aby to bylo příliš doslovné a popisné, ale kdo chce, ten z toho číst může. A každý v tom samozřejmě může a vlastně by měl hledat i vlastní významy. Dveře pro interpretaci jsou vždycky otevřené.
Jak poznáte, že se snímek opravdu podařil?
Mám pocit, že asi po pěti, šesti letech intenzivního focení se ve mně něco zlomilo a teď už to sama vidím. Dřív jsem s výběrem strašně bojovala. Často jsem dlouho nic nepublikovala, protože jsem si nebyla jistá. Z jednoho focení jsem měla třeba dvacet fotografií, které mi připadaly dobré, a nevěděla jsem, kterou vybrat. Teď už jsem, snad, schopná věci vidět lépe. Když fotky třídím, nejdřív vyřadím všechno, co je úplně mimo. Pak si v druhém kole označuji jen fotografie, které ve mně něco vzbudí. Pocit, že je tam něco navíc než jen technicky dobře zvládnutý obraz.
Zároveň si fotografie nechávám odležet. Téměř nikdy nepublikuji hned. Až časem se totiž ukáže, jestli je obraz opravdu silný, nebo jestli jsem v něm cítila jen emoci z focení. Někdy je samotné focení natolik vzrušující, že má člověk pocit, že to musí být i ve fotografii. Ale přitom se to třeba do ní nepodařilo dostat. Proto potřebuji odstup. Když se k fotce vrátím a pořád ve mně rezonuje, je to pro mě dobré znamení.
Je pro Vás technika spíš nástroj, nebo partner?
Čím víc fotím, tím méně řeším techniku. Myslím, že na okřídleném rčení, že začátečník řeší techniku a pokročilý světlo, něco je. Vidím to i na svých workshopech. Opravdu je to hlavně o vidění, které máme v mozku, v srdci, v duši… Někdo to vidění má a dokáže udělat silnou fotografii starým mobilem. Jiný přijde s technikou za půl milionu a na výsledku to není příliš poznat.
Když jsem začínala, investovala jsem hlavně do vzdělání. Dlouho jsem fotila úplně základní digitální zrcadlovkou, nebyl to ani full frame. Některé fotografie z té doby ale nakonec visely i na výstavách, byly v časopisech… Takže to opravdu není jen o technice.
Samozřejmě u některých disciplín je technika důležitá. Třeba sportovní fotograf ji potřebuje. Ale pro mou volnou tvorbu není úplně zásadní. Zároveň mám ale ráda, když věci fungují a jsou dobré a spolehlivé. Takže techniku mám ráda a nechci ji podceňovat, jen na ní ale není možné stavět. V řadě Vašich fotografií se objevuje luminografie. Co Vás na kreslení světlem fascinuje? Ta magie. Je to kouzlo. Něco tvořím přímo na místě, ale zároveň přesně nevím, co vznikne. Baví mě i to, že nemám živý náhled. Udělám expozici a těším se, co tam bude. Trochu mi to připomíná dobu, kdy jsme jako děti fotili na film a šli si vyzvednout vyvolané fotky. Je v tom tajemství a překvapení. A u nočního focení často i dobrodružství a trochu adrenalinu (smích).
Mám ráda, když fotografie vzniká fyzicky na jednom místě. Světlo se na nepatrný okamžik stane skutečnou živou součástí obrazu. A právě ten krátký okamžik můžu díky dlouhé expozici zaznamenat tak, jak to naše oči vidět nemohou, i když je to vlastně objektivní realita. Nikdy by mě nenapadlo dělat luminografii postprodukčně a nějaký efekt tam vložit. To mi přijde trochu absurdní. Baví mě i kouzlo náhody. Nikdy přesně nevíte, co z toho bude. Často vznikne náhodou něco jiného, než jsem si představovala. Někdy nakonec vyberu i fotografii, která by technicky mohla být chyba. Ale právě proto je neopakovatelná a má svoji jedinečnou hloubku a atmosféru, která přesahuje parametry technické dokonalosti.
Vždycky mě fascinovalo barevné světlo a nejrůznější světelné efekty, noční a podvečerní atmosféra, světlušky a bioluminiscence, neony… To všechno mě ke světlu táhne.
Která fotografie pro Vás byla zlomová? Jedna z prvních zlomových fotografií se jmenuje Memento a vznikla ještě jako úkol do večerní fotoškoly. Později visela třeba i v Belgii na mezinárodním festivalu v Peltu. Bylo to úplně začátečnické focení v domácích podmínkách. Ta fotografie ale v sobě měla hloubku, o kterou se asi snažím dodnes. Tam se to povedlo. A tak to často bývá – jedna věc se povede, nakopne Vás, namotivuje, pak se dlouho nedaří, ale potom se zase něco zlomí a posune Vás dopředu.
Dalším milníkem pro mě byly a stále jsou pobyty a focení na státním zámku ve Valči. Má to tam neuvěřitelný genius loci a nikdy tam nemám nouzi o inspiraci. Začala jsem tam také pracovat se sochami, které mě dřív vlastně vůbec nezajímaly. Míjela jsem je bez povšimnutí. Díky fotografii jsem je objevila jako partnery v obraze.
Socha může ve fotografii zastupovat téměř cokoliv – kámen odolávající času, smrt, strnulost, muže, ženu, dvojníka, minulost, morálku, konfrontaci s archetypem… Zjistila jsem, že pomocí sochy dokážu vyjádřit téměř jakoukoli emoci nebo stav mysli. To mě nesmírně baví a asi ještě dlouho bavit bude. Byl to pro mě také zlom směrem k větší introspekci.
Kam byste chtěla svou tvorbu posunout v příštích letech?
Momentálně je pro mě nejdůležitější dělat to, co opravdu chci a tak, jak to cítím. Třeba soutěže mě aktuálně moc neberou. Nepotřebuji si teď nic dokazovat.
Chci fotit, tvořit a posouvat se tím, že budu dělat věci po svém. A kam mě to dovede, to uvidíme. Hlavně nechci ztratit radost z tvorby. Kromě zmrzliny zakázky skoro nefotím, protože mám pocit, že kdybych začala fotit třeba portréty na zakázku, mohlo by mi to vzít chuť dělat fotky tak, jak je chci dělat já. Potřebuji svobodu.
Chci nechat věci víc plynout. Už nemám takové pnutí někam všechno hnát. V životě se mi opakovaně potvrdilo, že čím víc člověk tlačí, tím víc se trápí a tím víc to dře. Takže bych si přála lehkost bytí a lehkost tvorby.
A čím dál víc je mi jedno, co si o mých fotkách kdo myslí. To říkám možná velmi lapidárně, ale jsem za to ráda. Dřív jsem byla typ člověka, který hodně řešil autority. Jenže pak zjistíte, že jedna autorita Vám řekne něco a druhá úplný opak. Jediný skutečný barometr je, jestli je to autentické a dobré pro Vás. Když to s někým rezonuje, je to krásné. Když ne, je to také v pořádku.
Co byste doporučila začínajícím fotografům? Určitě alespoň trochu investovat do vzdělání. Nejdřív do vzdělání, ne do techniky. Naučit se základy kompozice a světla, práci s barvami. Je to možná klišé, ale myslím si, že opravdu platí, že pravidla můžeme porušovat až ve chvíli, kdy je alespoň trochu známe. Často jsou nejlepší fotografie ty, které pravidla porušují, ale člověk by měl alespoň tušit, co vlastně porušuje.
Doporučila bych také trpělivost, hodně trpělivosti. Dnes si každý myslí, že je fotograf, když si koupí foťák a povede se mu pár snímků. Ale nic není hned. Fotograf je podle mě fotografem až tehdy, když dokáže opakovaně a cíleně produkovat snímky určité kvality. Z příběhů fotografů, které znám a jejichž práce si vážím, vím, že ke kvalitě se člověk musí profotit. Některé věci se nedají urychlit.
A také bych doporučila být svůj a nenechat se zase teorií a pravidly přespříliš „zkrotit“. Vím, že na začátku je to těžké, protože člověk hledá a zkouší všechno. Já jsem si také prošla architekturou, makrem, kytičkami, přírodou, krajinou i reportáží. Všechno mě vlastně bavilo. Jsem za to ráda. Dnes už ale vím, co z toho je opravdu to moje. Chvíli to trvalo, ale stálo to za to.
Je dobré poslouchat intuici a hledat vlastní směr. Pouze nekopírovat. Já třeba ani moc nesleduji fotografy na sociálních sítích, abych se tím zbytečně nenechala ovlivňovat, byť třeba podvědomě. Fotograf by měl – to je můj názor – hledat to svoje, i když to nenajde hned. Ale v jednu chvíli to přijde, a to je pak krásná odměna za tu práci.
Co pro Vás znamená členství v Asociaci profesionálních fotografů ČR?
Do asociace jsem přišla vlastně díky Janu Pohribnému. Byla jsem dvakrát na jeho intenzivním fotografickém workshopu v italské Ligurii a nesmírně mě to posunulo. Díky němu jsem se o asociaci dozvěděla víc. Možná bych sama ani nesebrala odvahu se přihlásit, ale měla jsem možnost s ním konzultovat svůj soubor a on mi trochu dodal odvahu, že bych to mohla zkusit. Vyšlo to.
Pro mě osobně to byl velký předěl. Jednak jste v kontaktu s kolegy a profesionály, což je obohacující. A také máte možnost být součástí projektů, ke kterým by se člověk sám třeba nedostal. Například výstava V pohybu měla několik repríz a pro mě jako autorku, která do té doby moc nevystavovala, to byla úžasná zkušenost. Nebýt asociace, nic takového by se pravděpodobně nestalo.
I Belgie (mezinárodní fotografické bienále LENS od De Mens) přišla jako výzva přes asociaci, jinak bych asi tento krásný mezinárodní festival vůbec nezaznamenala. Asociace pro mě znamená kontakt s „cechem“ fotografů, inspiraci, přehled o tom, co se děje, a také velmi dobře fungující organizační zázemí.
Děkujeme za rozhovor a inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora