Aktuálně
Host APF Viki Kollerová – Krajina to režíruje
Hostem APF je tentokrát Viki Kollerová, slovenská fotografka známá především černobílými nahými autoportréty v přírodě. Její autorský jazyk stojí na propojení těla a krajiny: tělo u ní není dekorací ani objektem pohledu, ale nástrojem, kterým se dotýká světa.
Vaše fotografie bývají označované jako autoportréty, akty, někdy krajiny. Jak byste je popsala Vy sama?
Jsou to autoportréty, ale zároveň jsou to i krajiny. Občas je to víc krajina, občas víc portrét a akt. Důležité je, že jednotlivé žánry jsou vzájemně propojené.
Na některých fotografiích je člověk výrazný, takže divák možná nejdříve vidí tělo. Ale bez krajiny by moje fotografie dávali mnohem menší smysl. Mám pocit, že krajina to vlastně režíruje. Já ji nemůžu zásadně měnit, zatímco sebe můžu do velké míry přizpůsobovat. V tomto smyslu krajina má krajina navrh. Člověk je tam spíš v určité podřízenosti vůči ní.
Kdy jste pochopila, že tělo může být Vaším fotografickým jazykem?
Nebyl to takový hezký proces, že bych to nejdřív pochopila a pak podle toho začala tvořit. Bylo to spíš opačně. Nejprve jsem spontánně začala fotografovat svoje tělo a až potom jsem přemýšlela, proč to vlastně dělám, proč právě takhle a ne jinak, co ty fotografie o mě vypovídají.
Myslím, že nahé tělo se tam dostalo hlavně kvůli pocitu osobní svobody. Když jsem začala fotografovat, zažívala jsem silný moment osvobození, uvolnění. Potřebovala jsem ho nějak zhmotnit. Dokázat si, že vůči sobě si můžu dovolit cokoliv.
Bylo to takové pozdní rebelství. Mnoho lidí ho asi prožívá v pubertě, ale já jsem vyrůstala v dost konzervativním prostředí a tak ke mně to přišlo až později. Fotoaparát jsem pořádně vzala do ruky až ve dvaadvaceti letech, což mi dnes připadá strašně pozdě. Někdy mě mrzí, že nemám fotografie z doby, kdy mi bylo jedenáct nebo dvanáct. Zajímalo by mě, co bych tehdy fotila.
Co pro Vás znamená být v krajině nahá?
Nahota je pořád velká věc. Běžně chodíme oblečení, většinu času trávíme v šatech. Takže cokoliv člověk v našich zemepisných šířkach v krajině prožije nahý, bývá většinou samo o sobě výjimečné. Fyzicky, taktilně, vnímáním prostoru, ale i mentálně. Šaty jsou pro mě barierou mezi člověkem a přírodou a já se ve svých fotografiích snažím tuto barieru rozbourávat.
Nejsem nudistka v tom smyslu, že bych vyhledávala místa plná nahých lidí. To mě vlastně moc neláká. Mě zajímá můj osobní zážitek. Být nahá sama v divokém terénu, pod otevřeným nebem, jen ve vlastní kůži, je zvláštní a silné. Umocňuje to fyzické prožívání přírody i bytí na světě.
Nechci, aby moje fotografie působily eroticky, ale vím, že to nemůžu úplně kontrolovat. Nahota je pořád nahota a každý si ji může číst po svém. Pro mě je důležitédosáhnout čistotu obrazu. Jde spíše o vztah člověka k přírodě, ne o svádění diváka.
příroda ve Vaší práci spíš scénou, partnerem, zrcadlem, nebo učitelem?
V tvorbě je pro mě nejbližším spolupracovníkem.
Většina mých fotografií je zasazená v přírodě. Ze začátku jsem fotila jenom v interierech, ale opravdové uvolnění přišlo až venku. Příroda mě inspiruje a myslím, že ráda fotím to, co fotím, i proto, že s ní při tom můžu být v blízkem kontaktu.
Někdy si říkám, že kdybych v budoucnu nefotila sebe, chtěla bych fotografovat přírodu bez člověka. Na jedné z mých posledních výstav v Berlíně, byla už část fotografií čistě přírodních. Hledala jsem v ní ale lidské formy: kořeny připomínající lidské tělo, tváře v kamenech a v kůře stromů. Zaujala mě myšlenka výměny, kde já napodobuji přírodu a příroda napodobuje mě.
Nechci celý proces príliš romantizovat. Není to vždy harmonické, i když tak fotografie možná vypadají. Často s přírodou bojuji. Je mi zima, fouká silný vítr terén je nepřívětivě ostrý, kousají komáři, světlo mizí. Čím nepříjemnější jsou podmínky, tím méně se dokážu soustředit na detail. Pak vzniká jiný typ fotografie, víc dokumentární, víc závislý na náhodě.
Jak taková fotografie prakticky vzniká? Plánujete ji dopředu, nebo ji nacházíte až na místě?
Nejprve musím dát té fotografii vůbec šanci vzniknout. Nesedět doma. Většinou jedu cíleně na fotografický výjezd a hledám místa, která mne inspirují. Důležité pro mě je, aby to místo mělo určitou atmosféru a aby tam nebyli lidé. Nechci být při focení pozorovaná. Kdybych měla pocit, že mě někdo sleduje, pravděpodobně bych focení okamžitě ukončila.
Nacházím spoustu nádherných míst, kde bych chtěla fotografovat, ale pokud jsou moc frekventované, vím, že to pro mě nebude fungovat. Raději si vyberu na první pohled méně čarovné místo, kde mám klid a dostatek času.
Některé , pro mě důležité fotografie , vznikly během covidu na Krétě. Odjela jsem tam těsně před první vlnou, zrušily se lety a já tam nakonec zůstala několik měsíců. Najednou jsem měla k dispozici klidná místa, čas a možnost se k nim vracet. Mohla jsem něco nafotit, podívat se na to v počítači, přemýšlet a druhý den se vrátit. To je luxus, který při běžných cestách často nemám.
Teď se mi podobně daří vracet do jedné oblasti na Kypru. Už to tam začínám znát. Někdy si odvezu fotografii a až doma pochopím, že mohla být lepší. Pak se těším, že se tam po pár mesících vrátím a nafotím ji jinak.
Jak pracujete se světlem?
Snažím se využít jakékoliv světlo, ve kterém mám možnost fotografovat. Nemyslím si, že existuje dobré a špatné světlo. Existuje spíš dobrá nebo špatná fotografie a to, jestli dokážeme určité světlo využít pro konkrétní nápad.
Samozřejmě jsou věci, ke kterým se ostré světlo nehodí. Ale když už někde jsem a světlo je ostré, hledám způsob, jak s ním pracovat. Ostré světlo dává jiné možnosti, třeba výrazné stíny.
Nejraději mám večer. Nejsem ranní ptáče. Když si musím nastavit budík na velmi brzkou hodinu, často skoro nespím. A protože jsem zároveň fotografka i modelka, musím zvládnout techniku, přinést vybavení, všechno nastavit a pak ještě fyzicky něco udělat před objektivem. Nechci do toho jít úplně unavená.
Ideální je pro mě vyrazit brzy odpoledne, seznámit se s místem, nacítit prostor a pak pokračovat do večera. Tím, že používám stativ, fotím někdy i po západu slunce a v měsíčním světle. Při dlouhé expozici zadržím dech, aby fotografie nebyla pohybově rozostřená.
U autoportrétu musíte být zároveň autorkou i objektem fotografie. Jakou roli v tom hraje technika?
Bohužel velkou. Kdyby to šlo úplně bez techniky, bylo by to krásné. Chtěla bych všechno fotit na film. Nejsem technický typ. Nechci, aby mě technika převálcovala.
Na začátku jsem používala úplně obyčejnou samospoušť ve foťáku. To nenabízelo moc mozností: dvě nebo deset sekund. Nastavila jsem deset sekund, běžela na scénu a snažila se tam stihnout nejen doběhnout, ale ještě vypadat, jako bych tam byla už půl hodiny. Bylo to náročné, ale vznikaly díky tomu dynamické a méně vykonstruované věci.
Později jsem měla externí samospoušť a intervalové snímání. To pro mě bylo zásadní, protože jsem mohla pracovat s opakováním, pohybem a náhodou. A pak přišla wi-fi ve fotoaparátu. Najednou jsem se mohla vidět na scéně. To bylo přelomové, ale zároveň mě technika začala trochu kontrolovat. Dřív jsem si obraz musela představovat. Pak jsem ho mohla sledovat.
Dnes používám modernější vybavení, učím s digitálním středoformátem. Zároveň v sobě mám rozpor. Vím, že nakonec jde hlavně o fotografii samotnou. Mnoho obrazů, které mě fascinují, je zrnitých nebo rozmazaných. Ale když pracujete profesionálně a chcete dělat velké zvětšeniny, technika už svou roli má.
Jak poznáte, že bude fotografie úspěšná?
Nezajímá mě nejdřív, jestli bude úspěšná. Musí oslovit mě. Čím déle fotím a čím víc fotografií mám za sebou, tím těžší je udělat obraz, který mě opravdu zasáhne. Hledám fotografii, na kterou se budu chtít dívat dlouho. Ideálně takovou, která mě neomrzí.
To se ale často nedá poznat hned. Fotografie musí zrát. Často něco nafotím a zveřejním to až po několika měsících, protože si nejsem jistá, která fotografie ze scény je ta pravá. A „nejlepší“ může znamenat různé věci. Nejlepší kompozice, největší reakce na sociálních sítích, nejprovokativnější obraz, fotografie, kterou si koupí sběratel. Pro mě je nejlepší ta, která mi po opakovaném návratu dává největší smysl. Ta, o které cítím: tohle jsem chtěla říct, tohle chci sdílet s ostatníma. Někdy ty nejlepší fotografie zůstanou v šuplíku. A někdy ty, které považuji za nejvzácnější, mají u publika nejmenší pozornost.
Jak vnímáte úspěch na sociálních sítích?
Je to zvláštní. Často se stane, že fotografie, kterých si cením nejvíc, dostanou mnohem méně pozornosti než ty, které jsou na první pohled efektnější. Někdy mě to štve. Mám pocit, že publikum zůstává na první úrovni: nahota, estetická přitažlivost, okamžitý efekt.
Ale zároveň sociální sítě nemůžu úplně odmítnout. Díky nim mě lidé vidí, někdo si koupí fotografii a já můžu dál žít jako fotografka na volné noze. To je pro mě také úspěch. Ne nutně lajky, ale možnost pokračovat v tvorbě.
Největší radost mám, když mi někdo napíše osobní zprávu, že ho fotografie zasáhla, nebo když si ji koupí a řekne mi proč. To je jiný druh odezvy než rychlá viditelnost.
Mám také pocit, že wow efekt nemusí mít dlouhé trvání. Fotografie, která okamžitě zapůsobí, se může po čase vyčerpat. Nenápadnější obraz možná vydrží déle.
Vaše fotografie bývají černobílé. Je to estetická volba, nebo způsob myšlení?
Je to pro mě způsob, jak obraz zjednodušit. Barva často přináší informace, které nepotřebuji. Černobílá fotografie mi dovoluje víc pracovat s tvarem, světlem a strukturou. Pomáhá mi dostat se od konkrétnosti k něčemu obecnějšímu, nadčasovému.
V přírodě je barevnost velmi silná, ale mě často zajímá spíš forma. Když zmizí barva, tělo se snadněji může stát kamenem, větví, rostlinou nebo stínem, a tak se přiblížit krajině.
Říkáte, že když fotografujete jiné lidi, často přes ně stejně fotografujete sebe. Co tím myslíte?
Ve volné tvorbě mám pocit, že fotím pořád sebe, i když je na fotografii někdo jiný. Ten člověk se stává mým alter egem. Pokud nejde o zakázku nebo o člověka, kterého chci opravdu vystihnout jako osobnost, automaticky do obrazu vkládám svoje myšlenkové pochody.
Někdy se mi stane, že fotografie s někým jiným je tak dobrá, že jsem skoro nešťastná, že na ní nejsem já. Ne kvůli ješitnosti, ale protože v autoportrétu je pro mě větší míra pravdivosti. Věřím ale, že dobrá fotografie nakonec není o tom, kdo na ní je. Je o tom, jestli jí lidé uvěří, a to je s využitím modelky, která se snaží hrát nějakou roli, o dost těžší.
Co byste doporučila začínajícím fotografům?
Aby se nebáli hledat. Aby fotili to, co je jim blízké, ne to, co od nich někdo chce, nebo to, co někde viděli.
Ať se učí hlavně z vlastní tvorby. Nafotit, dívat se, přemýšlet. Proč jsem fotil právě tohle? Proč takhle? Proč černobíle a ne barevně? Proč tohle téma? Ty otázky jsou strašně důležité.
Doporučila bych jim také dávat si věci dohromady. Dělat si projekty, web, portfolio, třeba i na Instagramu, ale hlavně se k vlastní tvorbě vracet. Já se na své staré fotografie dívám často. Někdy něco smažu, někdy pochopím, že to bylo určité období, někdy vidím, kam jsem se posunula.
Člověk se podle mě učí tím, že se dívá na vlastní práci a postupně přepracovává sám k sobě.
Kam se Vaše tvorba posouvá teď?
Čím dál víc mě zajímá samotná příroda. Ne nutně ve spojení s tělem, ale jako samostatný obraz. Stále hledám vztah mezi lidskou formou a přírodní formou, ale možná se ta hranice bude ješte více rozplývat.
Zároveň se vracím k místům. Zajímá mě, co se stane, když už scénu neberu jako něco, co potkám na cestě, ale jako prostor, ke kterému se vracím a který začnu znát. Pak fotografie nevzniká jen z prvotního dojmu, ale z hlubšího vztahu.
Děkujeme za rozhovor a inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora