Aktuálně
Jan Březina – Když technika nestačí
Jan Březina patří k osobnostem české fotografické scény posledních let. Široké veřejnosti je známý především jako autor YouTube kanálu zaměřeného na fotografii a techniku, kde dlouhodobě kultivuje diskusi o kvalitě obrazu, technickém řemesle i profesní etice. V odborném prostředí je respektován jako pedagog, popularizátor fotografie a držitel titulu QEP (Qualified European Photographer).
Jeho profesní cesta je charakteristická výrazným vývojem: od důrazu na technickou preciznost a hledání dokonalé kresby až po vědomé hledání osobního výrazu, atmosféry a přesahu. „Technicky správná fotografie je základ. Ale sama o sobě nestačí,“ zaznívá v rozhovoru.
V krajinářské fotografii, které se dlouhodobě věnuje, klade důraz na práci se světlem, plánování a trpělivost. Nyní se s Janem Březinou potkáváme online.
Jak byste popsal vývoj své vizuální identity?
Ten vývoj byl podle mě přirozený, jen možná u mě začal z trochu jiné strany než u některých jiných fotografů. Já jsem byl hodně technický typ.
Na začátku jsem řešil hlavně technickou kvalitu. Ostrost, kresbu, dynamický rozsah, šum, workflow, barvy, technické limity. A to je v pořádku, protože bez řemesla se člověk neposune. Jenže po nějaké době zjistíte, že technicky správný snímek ještě nemusí být silný snímek. Dnes je pro mě důležitější, co fotografie sděluje. Technika je pořád zásadní, ale je to nástroj, ne cíl.
Takže můj posun spočíval v tom, že jsem techniku nepřestal brát vážně, ale přestal jsem ji považovat za cíl. Dnes ji chápu jako jazyk. A jazyk je důležitý, ale sám o sobě nestačí. Rozhodující je, co jím chcete říct. Zmínil jste, že jste se v určité fázi soustředil především na technickou preciznost a později jste do fotografie začal více promítat sám sebe.
Co pro vás bylo v tomto přerodu nejtěžší?
Přestat se srovnávat s ostatními. Technika se dá měřit – buď je to ostré, nebo není. Buď je světlo zvládnuté, nebo není. Ale osobní výraz je mnohem subjektivnější. Člověk má pocit, že se může opřít o nějaká pravidla a že ví, co dělá správně.
Jakmile ale začnete víc řešit obsah, emoci, atmosféru nebo osobní vklad, vstupujete do mnohem méně jistého prostoru. Najednou neexistuje jedna správná odpověď. A pro mě osobně bylo nejtěžší přijmout, že fotografie může být silná, i když není dokonalá. A naopak že fotografie může být dokonale zpracovaná, ale vlastně nikoho se nedotkne.
Tohle je myslím důležitá lekce pro každého fotografa. V určité fázi musíte přestat soutěžit jen v technické bezchybnosti a začít přemýšlet, proč vlastně fotografujete.
Co vám pomáhá udržet si tvůrčí drive?
Zvědavost. To je asi to hlavní. Pořád mě baví technologie, pořád mě baví obraz a pořád mě baví zkoumat, kam se ten obor posouvá. A druhá věc je, že pracuji s lidmi. Učím, přednáším, konzultuji, tvořím obsah. To znamená, že jsem neustále konfrontován s otázkami ostatních lidí. A často mě to nutí znovu si formulovat věci, které bych jinak možná považoval za samozřejmé.
Zároveň si myslím, že konec kariéry nastává ve chvíli, kdy člověk začne mít pocit, že už to umí. Jakmile si řeknete, že už se nemáte co učit, tak jste v podstatě skončil. Obor se mění pořád, technologie se mění skoro každý měsíc, workflow se proměňuje, přichází AI, mění se způsob distribuce obsahu. Kdo ztratí chuť učit se, ten velmi rychle ztratí i relevanci.
Věnujete se mimo jiné krajinářské fotografii. Ta je dnes velmi exponovaným žánrem. S jakými výzvami jste se musel vyrovnat?
Největší výzva je podle mě přesycenost. U krajiny dnes existují tisíce velmi dobrých fotografií z ikonických míst. A otázka tedy není, jestli to místo vyfotíte dobře. Otázka je, proč by měl svět potřebovat právě ještě vaši fotografii toho místa.
To je poměrně nepříjemná, ale zdravá otázka. Nutí vás hledat vlastní pohled. Buď objevíte méně známá místa, nebo známá místa interpretujete jinak. Světlem, počasím, kompozicí, atmosférou, načasováním. A hlavně musíte přijmout, že další technicky perfektní snímek z proslulé lokace ještě automaticky neznamená silnou fotografii.
Kdybyste měl doporučit čtenářům – fotografům, kteří se věnují krajině – méně známé či neokoukané lokace, kam by je nasměrovala vaše zkušenost?
Obecně bych doporučil hledat mimo hlavní turistické trasy. Nemusí to být exotika – často stačí jít jinam než ostatní.
Důležitější než konkrétní místo je schopnost vidět. Zajímavá fotografie se dá udělat i pár kilometrů od domova.
Vrátím se ještě k technice. Jaký vidíte rozdíl mezi technicky dokonalou fotografií a snímkem, který divákovi skutečně něco sdělí?
Technicky dokonalá fotografie je řemeslně zvládnutá. To je důležité, ale není to ještě důvod, proč by měla být zapamatovatelná. Silná fotografie musí mít nějaký vnitřní důvod existence. Musí v ní být napětí, atmosféra, emoce, myšlenka, moment, který překročí čistou vizualitu.
Já techniku nijak neshazuji. Naopak, mám k ní velký respekt. Ale technika je servis. Je to něco, co má sloužit výsledku. Když začne být sama tématem, bývá to problém. Divák si totiž obvykle neodnáší histogram ani informaci o objektivu. Odnáší si pocit.
Co by podle vás měla mít silná fotografie, aby v divákovi vyvolala ono „wow“ – aby měla skutečný přesah?
Měla by být autentická. To slovo se sice často nadužívá, ale myslím ho vážně. Divák podle mě velmi rychle pozná, jestli je fotografie jen formálním cvičením, nebo jestli za ní stojí reálný prožitek, rozhodnutí a záměr. A druhá věc je, že fotografie musí mít důvod. Nestačí, že bylo hezké světlo nebo krásná scéna. To je málo. Fotografie by měla nést nějaké rozhodnutí autora. Proč právě ten výřez, proč právě ten okamžik, proč právě tahle nálada. Když je za obrazem vědomá volba, je to na něm poznat.
Mluvíte o atmosféře a světle. Znamená to, že si detailně plánujete nejen lokaci, ale i denní dobu a povětrnostní podmínky? Nebo necháváte prostor náhodě?
Obojí. Plánuji hodně. Dnes máme k dispozici spoustu nástrojů, aplikací, map, předpovědí, slunečních kalkulaček. Byla by škoda je nevyužívat. Takže ano, studuji si světlo, počasí, orientaci místa, roční dobu, někdy i alternativní varianty podle vývoje situace.
Ale současně vím, že realita si stejně často udělá, co chce. A právě v tom je krása fotografie. Když jste připravený, máte větší šanci využít nečekaný moment. Náhoda přeje připraveným, to podle mě ve fotografii platí dvojnásob.
Co byste doporučil lidem, kteří začínají nebo fotografii studují? Jak vlastně začít?
Začněte fotit. To je základ. Zní to banálně, ale spousta lidí tráví příliš mnoho času tím, že přemýšlí o technice, sleduje recenze, porovnává parametry, ale málo skutečně tvoří.
Druhá věc je nebát se praxe. Většina lidí paradoxně začíná na jedněch z nejtěžších disciplín, třeba na svatbách, plesech nebo eventech. Je to zvláštní paradox, protože jsou to extrémně náročné situace, kde nemáte druhý pokus. Na druhou stranu je to velmi tvrdá škola. Když to člověk ustojí, naučí se rychle strašně moc.
A třetí věc je trpělivost. Fotografie není obor, kde se něco zásadního naučíte za měsíc. Je to dlouhodobý proces. A podle mě je důležité nejen zlepšovat techniku, ale hledat i vlastní téma a vlastní způsob vidění.
Máte pocit, že AI ohrožuje některé fotografické obory víc než jiné?
Já bych to neviděl primárně podle oborů, ale podle typu práce. Nejvíc ohrožené jsou podle mě zaměnitelné, objemové a rutinní výstupy. Tam, kde klient neplatí za kreativitu, vztah, vedení nebo jedinečnost, ale jen za rychlost a objem, tam bude tlak AI největší.
Naopak tam, kde je součástí hodnoty i lidský kontakt, zkušenost, vedení klienta, atmosféra nebo osobní interpretace, tam má fotograf pořád velmi silnou pozici. Já si dlouhodobě myslím, že jedna z nejlepších obran proti AI je zážitek klienta. Pokud si člověk nekupuje jen hotovou fotku, ale i proces, důvěru, komunikaci a to, že ho někdo vede, tak je to úplně jiná situace.
Získal jste titul QEP. Co pro vás osobně znamená?
Je to potvrzení určité úrovně práce. A zároveň závazek. Takové ocenění by člověk neměl vnímat jako konečný cíl, ale spíš jako milník, který říká: ano, tohle má nějakou profesionální úroveň, ale teď je potřeba ji dál držet a rozvíjet.
QEP je mezinárodní profesní kvalifikace Federace evropských fotografů a sama o sobě je založená na tom, že portfolio má prokázat vysoký standard i osobní přínos autora. Právě ten druhý rozměr mi přijde důležitý.
YouTube , Instagram , Fotoexpedice a kurzy
Děkujeme za rozhovor i za vaši inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora