Aktuálně
Fotografie s příběhem: Sandra Wija – Nefertiti Trojská
Pod Trojským mostem v Praze panuje zvláštní atmosféra, obzvláště v noci. Industriální dutina v opěře mostu má zvláštní schopnost proměňovat se s každou změnou světla. Šedý beton pohlcuje světlo i zvuk a prostor působí téměř chrámově.
Léta jsem tento most, oceňovaný evropský unikát, pozorovala z terasy bytu, kde jsem kdysi bydlela. I dnes přes něj denně jezdím. Opakovaně se pak k němu vracím, hlavně po setmění, s foťákem, stativem a světly. Mosty jsou odedávna symbolem propojení. Spojují nejen břehy řek, ale obrazně i něco méně viditelného – různé vrstvy reality, časové roviny a paralelní světy. Samotná opěra, kterou tato masivní konstrukce začíná a kde fotografie vznikla, působí tak trochu jako portál — brána do jiné reality, do které vede most. Je to unikátní pozadí pro inscenovanou fotografii.
Myšlenka fotografie byla jednoduchá: propojit archaické gesto se současnou industriální architekturou. Chtěla jsem vytvořit snímek, kde se setká starověk, současnost i sci-fi imaginace. Postoj modelky odkazuje k vizuálnímu jazyku staroegyptského umění — profil, klid, pevnost a vědomí vlastní osy. Masivní pozadí za ní, které působí jako brána, je obrazem současnosti. A konečně samotná postava je umístěná ve světelné energetické bublině, která symbolizuje příchod z jiného časoprostoru.
Světelný kruh kolem modelky nevznikl v postprodukci. Jde o luminografii vytvořenou během jediné expozice přímo na místě. Světlo tak získává fyzickou přítomnost a stává se materiálem stejně jako beton — scénu nejen osvětluje, ale také utváří. Pod Trojským mostem tak na okamžik vznikl chrám — nikoli z kamene, ale z betonu a světla.
Fotografie pracuje s kontrastem materiálů i významů: váha a surovost betonu proti křehkému ženskému tělu, stín proti záři, materiálnost prostředí proti poezii a myšlence sci-fi příchodu z minulosti. V masivní konstrukci se objevuje světlem obklopená figura — téměř beztížná, efemérní.
Do prostoru současnosti je zasazena ikona starověké krásy – egyptská královna Nefertiti, v překladu něco jako „Kráska, která přišla“. Nefertiti není jen historickou postavou. Je symbolem krásy, exotiky a „jinakosti“ přeneseným do současné městské krajiny. A není náhodou, že je obklopena světlem. Nefertiti a její manžel Achnaton totiž uctívali slunečního boha Atona, zosobněného samotným zářivým kotoučem, který byl chápán jako zdroj veškerého života. Motiv světla tak v obraze získává i symbolickou historickou rovinu.
Nefertiti Trojská je postavou stojící mezi archeologií a futurismem. Je reliéfem i hologramem. Obraz může působit jako nález z minulosti, současnosti i budoucnosti zároveň — dokument civilizace, která uctívá světlo stejně jako kdysi Egypťané slunce.
Jsem ráda, když fotografie vyvolává otázky o věcech, o kterých běžně nepřemýšlíme. O současnosti a minulosti, o hmotě a myšlence, a o tom, jestli a jak jsou tyto světy propojeny.