Aktuálně
Fotografie s příběhem: Jan Pohribný, MQEP – LagetOO
Jsou místa kam se pravidelně vracím, stávají se součástí mého
života a především mne opakovaně provokují svou magií, někdy krásnou
jindy až trochu temnou… Jedním z nich je bezesporu lesní jezírko
„laghetto rotondo“, jak říkají místní, ve Val Prino, v západní
Ligurii, která se tak trochu stala mým druhým domovem. V létě se sem
chodíváme schladit, jindy rozjímat, pozorovat plynutí času. Udělal jsem tu
za ty desetiletí, co sem jezdím, řadu fotografií, které ovšem, jako
většina mé tvorby, často dlouho dozrávají od prvních nápadů přes skici
až po pokusy a omyly, které zákonitě k celému procesu asi patří.
Také u tohoto, zatím posledního kousku, jsem dlouho hledal způsob, jak
vytvořit světlem přesný geometrický tvar, který bude kontrastovat a
zároveň se propojovat s amorfní krajinou lesní tůně. S paletou
soudobých postprodukčních nástrojů a uměle generovaných obrázků by to
šlo jistě snadno, ale to mne nikdy moc nezajímalo, potřebuji celý proces
vytvořit a prožít na zvoleném místě. Stát v relativně ledové vodě na
kluzkých kamenech a snažit se namalovat do vzduchu světlem rovnou čáru,
tudy cesta určitě nevede. Postupně jsem dospěl k použití masky a
vícenásobné expozice, s kterou jsem vrstvil luminografické obrazy do
krajiny již v dobách analogové fotografie. Do sololitové desky, kterou jsem
natřel načerno jsem vyříznul menší obdélník, který jsem nahradil o cca
půl centimetru menším papírovým obdélníkem, který jsem do vzniklého
rámu uchytil průhlednou lepenkou, takže vznikl jeden obrys obdélníku. Kolem
něj jsem vyvrtal postupně dírky, takže vznikl druhý obdélník. Dotáhnout
celé vybavení k ne zrovna snadno dostupnému jezírku byla jedna věc, ale
umístit masku – obdélník tak, aby byl těsně nad vodou byla opravdová
výzva, zvláště proto, že jsem balancoval nad hloubkou, kde musel stát
stativ na světlo, na kterém celá maska visela. Po prvních pokusech, kdy jsem
vrstvil několik expozic na sebe, ale vždy musel masku i se stativem odnést
ze záběru, jsem nakonec nafotil jezírko za soumraku (jako panorama složené
ze 4 záběrů) a znovu za tmy, kdy jsem postupně objel světlem obrys
i vyvrtané otvory a měl jsem varianty, z kterých jsem si mohl ve finále
lépe vybírat. Tedy na postprodukci došlo, ale jen k tomu, abych prolnul
denní snímky s těmi nočními, kde bylo zřetelné pouze světlo
obdélníků, odraz na hladině a okolí. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem se po
fotografování podíval pod sebe, kdy kameny na dně tůně byly poseté
malými raky. Asi je přitahovalo světlo nebo že by posvátná geometrie?