Výstavy
(ne)obvyklý život – současná česká fotografie
(ne)obvyklý život – současná česká fotografie
Říká se, že fotografie je paměť, jakýsi otisk skutečnosti, ačkoliv je to vždy jen dvourozměrná iluze toho, co nás obklopuje, určitý výsek reality, např. našeho života. A někdy velmi záleží kdo a jak nám tuto iluzi, které chceme věřit, že je skutečná, jako náš život, zprostředkovává.
Dovolte mi, abych vám nabídnul vidění (ne)obyčejného života v jedné malé zemi v srdci Evropy, kde se vaří nejen dobré pivo a hraje docela úspěšně hokej, ale kde kultura má silnou a mnohovrstevnatou tradici. Česká kotlina byla vždy, díky své poloze, křižovatkou vlivů jiných kultur, které ovšem často přetavila do velmi originálního a svébytného pojetí.
Ať už je to v klasické hudbě Dvořák, Smetana, Janáček nebo Martinů. V jazzu Hammer, Vitouš, Mráz, Viklický a další. Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, divadlo Semafor Suchého a Šlitra, divadlo Járy Cimrmana či třeba soudobé Dejvické divadlo. V literatuře Kafka, Hašek, Čapek, básník Seifert, Hrabal, Kundera aj. Barokní architektura Aichel-Santiniho, celosvětově ojedinělé kubistické pojetí architektury Janáka, Chochola, Gočára, futuristické pojetí architektury Kaplického, Jiřičné atd Stejně tak ve výtvarném umění malby F. Kupky, jednoho z otců abstrakce, surrealistka Toyen, koláže J. Koláře nebo objekty věčně hravého Fr. Skály jr..A samozřejmě filmy v pojetí M. Formana, J. Menzela a dalších představitelů Nové české vlny 60. let po současné tvůrce jako je Svěrák, Ondříček, Hřebejk,… A bezesporu i proslulá česká škola animovaného filmu od loutek J. Trnky, přes unikátní trikové filmy K. Zemana nebo proslulého Krtečka od Z. Milera, surrealistické pojetí J. Švankmajera a další až po současné animátory J. Bártu, M. Pavlátovou, P. Koutského aj.
Také fotografie, toto dnes patrně světově nejrozšířenější a nejdostupnější médium, má v české kultuře velmi pozoruhodnou tradici a vývoj s řadou solitérů i tvůrčích skupin a hnutí, s řadou silných proudů a tendencí i osamocených pokusů o nové vidění světa. Jen namátkou připomeňme průkopnické akty a kompozice Františka Drtikola ve stylu Art deco, abstrakce a surrealistické fotografie Jaromíra Funkeho, či lyrická, ale veskrze moderní zátiší Josefa Sudka. A nezapomeňme na silnou dokumentární tradici, kterou představuje např. legendární člen agentury Magnum Josef Koudelka, jehož Cikány nebo Invazi 1968 zná takřka celý svět.
Právě dokumentární vidění života v naší zemi je námětem první části výstavy, která oslavuje, ale také občas ironizuje zcela obyčejné, snad až někdy absurdní starosti i radosti českého člověka. Jak v dobách, kdy zemi vládli komunisté, kteří slepě a poslušně (až snad na ten rok 1968) hleděli k svému vzoru SSSR, tak při návratu demokracie a nástupu divokého kapitalismu po roce 1989 až po soudobé„náboženství“ konzumu a pohodlí, nástupu populistů a nových mesiášů.
Vesnický život je trvalým tématem klasika české dokumentární fotografie Jindřicha Štreita, jehož humánní fotografie těží z prostředí, v kterém žije a které osobně velmi dobře zná. Nezáleží na historickém nebo politickém rámování, Štreit je empatický v každé době, ve své vesnici i v cizině a snaží se celým svým dílem vyjádřit úctu i k tomu nejobyčejnějšímu člověku.
Až tragikomickou symboliku mají v sobě již ikonické fotografie Zdeňka Lhotáka, které připomínají dobu povinných hromadných cvičení a demonstrace jednoty socialistické společnosti v jejíž zářivou budoucnost již ale příliš nikdo nevěřil.
A mnozí z nás jen tušili, že i za komunismu trochu jiný život kypí také kdesi v přítmí podezřelých barů a hospod, v osobních velmi intimních výpovědích, jako na fotografiích Libuše Jarcovjákové, jejíž dílo předběhlo svou dobu a teprve nyní sklízí zaslouženou celosvětovou pozornost.
Odraz doby i společenských změn v sobě nese i ukázka z projektu Dany Kyndrové – Žena mezi vdechnutím a vydechnutím, ale její téma je univerzální, nadčasové. Je citlivou sociální sondou i svébytnou oslavou ženství a života.
Asi nejlépe vystihnul pozoruhodnou tvorbu do nedávna nepříliš známého dokumentaristy teoretik, fotograf a pedagog T. Pospěch: „Jaroslav Pulicar je fotografem mezních okamžiků. Hledá „jednoduché“ konstelace, kdy je alespoň na malou chvíli život obnažen na dřeň. Snaží se zachytit exil a konflikty v nás.“
Vizuální poezii nezapřou v sobě fotografie básníka a spisovatele Igora Malijevského, pro kterého lidská tvář, lidský příběh má stejnou symbolickou platnost, jako prchající kočky, jako Kristus cvičící na hrazdě života.
Čechy nemají tisíce jezer, jako Finsko, a to málo, co mají jsou umělá jezera, přehrady a rybníky, které se stávají, zejména v létě, podobně jako pro Finy skutečná jezera, místem odpočinku, prázdnin, zábavy, setkávání nebo jen lepším místem, kde přežít nudu a stereotypy našeho života. Evžen Sobek trefně a s jemným humorem ve svém projektu Life in Blue glosuje komunitu a způsob existence u jedné z vodních nádrží na jihu Moravy.
Kde je ten míč? vtírá se otázka při pohledu na takřka konceptuální soubor Tomáše Pospěcha nazvaný příznačně Bezúčelná procházka. Fotografování asi celosvětově nejpopulárnějšího sportu v nejzapadlejší vesnici nebo na okraji Prahy nabízí někdy tragikomické obrazy hráčů, kteří své nečekané role hledačů, zoufalců, ztracenců i ignorantů „hrají“ možná lépe než ten fotbal…
Že žijeme stále více ve virtuálních obrazech a pseudorealitě kozumní společnosti nám s jemnou ironií připomínají snímky Václava Podestáta, jednoho z předních představitelů současného subjektivního dokumentu.
Emocionální i estetický účinek barev je signifikatní součástí výpovědi o současné české společnosti na fotografiích Romana Vondrouše, špičkového fotožurnalisty a držitele mnoha ocenění. V jeho hledáčku se ocitají nejen přední politici, sportovci, umělci aj., ale i lidé bez velkých ambicí a přes to naplněni svými sny a nadějemi.
Soudobá fotografie, jak bylo řečeno, je mnohdy vystavěna jako divadlo, jako obraz života, který fotograf zachytil, ale také někdy sám vymyslel, zaranžoval a zrežíroval…Druhá část výstavy vás zavede do světa umělecké imaginace a hravosti, stejně tak do filozofického zkoumání podstaty bytí, ale i banalit, které se někdy tak krásně v životě protínají. Silný proud tzv. inscenované fotografie, patří již od dob Fr. Drtikola a zejména pak od konce 60. let 20. století k nepřehlédnutelným fenoménům českého výtvarného umění.
Jan Saudek – světově proslulý fotograf, inscenátor mikropříběhů s výrazným erotickým podtextem, si vystačil takřka celý život s jedním sklepním vlhkým atelierem a jeho pozdějšími nápodobami. Jeho akty, vášeň pro smyslnost i skrytou symboliku, balancují často na hraně vážného umění a kýče, ale dodnes provokují.
Příběh, snad až pohádku nám skrze originální propojení člověka s českou krajinou vypráví Miro Švolík, jeden z nejvýraznějších představitelů Nové slovenské vlny, jehož typickým znakem byla vždy nakažlivá hravost a kreativita. Jeho pracně, pod zvětšovacím přístrojem, vytvářené koláže mohou dnes v době počítačů a photoshopu působit anachronicky, ale máme-li příběhu/pohádce uvěřit, potřebujeme skutečnou zlatou rybku…
Pochybování o národu, moderně a postmoderně, stejně tak zájem o zánik, zmar a jevy „na hranici“ jsou charakteristickým rysem svébytného díla Václava Jiráska, kdysi člena legendární skupiny Bratrstvo, který již po mnoho let fotografuje podobně dekadentní excentrické umělecké sdružení Upsych316a a jejich vášeň pro hromadění a přerovnávání zdánlivě nepotřebných a vyhozených věcí.
Jak prožít alespoň na fotografii fragment života někoho jiného se již řadu let pozoruhodně daří Ditě Pepe. Její autportréty s ženami i muži různých společenských vrstev, zaměstnání, ras a genderů, jsou barvitou sondou nejen do privátní sféry portrétovaných, ale především osobitou zpovědí autorky samé.
Svět Báry Prášilové balancuje s něžnou dráždivostí na hranici skutečného a iracionálního. Její inscenované a počítačově dotvářené fotografie v nás otevírají vzpomínky na dětské hry v kulisách socialistického sídliště, viděné ovšem prizmatem mimozemšťana, který se náhle ocitnul mezi námi.
Ironizující parafrází ikonických postav české mytologie národního obrození 19. století glosují soudobé globální stírání národních hranic či národní identity Štěpánka Stein a Salim Issa. Vietnamská komunita, které se dlouhodobě věnují ve svých fotografiích, patří od dob socialismu k nezanedbatelné součásti české společnosti. Proč by nemohla být autorka národního eposu „Babička“ původem z Asie?
České zvyky a konvence stejně tak oblíbená česká jídla s humorem i skrytými narážkami komentuje Kateřina Sýsová. Její pečlivě až malířsky vystavěné obrazy kontrastují s banalitou námětu, mísí retro estetiku se současností a klade možná až zneklidňující otázky po smyslu společenských klišé a platnosti národních tradic.
Síla média fotografie, jak bylo řečeno v úvodu, je v její blízkosti realitě a zároveň prostoru pro imaginaci, který se nám díky jejím tvůrcům, někdy otevírá. Skrze díla 18 českých fotografek a fotografů vám dáváme nahlédnout do duše i kuchyně (ne)obyčejného člověka z této (ne)šťastně položené země uprostřed Evropy, kudy se občas valily malé i velké dějiny. My Češi jsme (až na výjimky) nikdy moc nebyli hrdinové, mnohokrát jsme ustoupili síle a agresi mocnějších bez boje, ale dokážeme se na sebe dívat kriticky, s ironií a humorem, jak o tom, pevně věřím, vypovídají vystavené fotografie.
Únětice 9.3. 2024 Jan Pohribný, MQEP
